Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Čteni: Mt 27, 15 - 24

Text:  Jan 13, 1- 17

         Mytí nohou - na první poslech se to nezdá příliš duchovní téma a spíš než do kostela a  na  kazatelnu by se nám patrně jevilo příhodnější a přiměřenější umístit je někam do  koupelny. Vždyť  jde o záležitost veskrze hygienickou.

         To je jistě pravda. Nicméně to neplatí absolutně. Vždyť „mytí“ má i svou symbolickou rovinu – což bylo krásně vidět už na tom prvním čtení z Matoušova evangelia, kde si Pilát nad Ježíšovým odsouzením myl zase ruce. Tam přeci nešlo o hygienu vůbec. Tam šlo  přece především o snahu vyvázat se z odpovědnosti, demonstrovat svou nevinnost . Tam to bylo právě symbolické gesto, které nemělo zaručit čistotu těla, ale prostě jen uchlácholit Pilátovo špatné svědomí.

         Mytí má tedy právě i svou rovinu symbolickou, duchovní, etickou. Není jen o hygieně ve smyslu čistoty těla. Je právě i o lidské  duši, o lidském nitru, o duchovních věcech. Nebo – chcete-li – je právě i o lidské víře. Nebo ještě konkrétněji – je o křesťanské víře.

         Záleží však na tom, o jaké mytí jde – vždyť mýt se dají nejen nohy, ale třeba právě i ruce. Záleží, co tím kterým mytím říkám. Záleží, jak jej chápu. Protože to gesto mytí lze právě i nepochopit. Neporozumět mu tak, jako mu z počátku neporozuměl ani Ježíšův učedník Petr.

         Ale co tedy chce říct tím svým gestem mytí nohou sám Ježíš? Kam míří on?

         Předně – vzal-li vůbec Ježíš do ruky umyvadlo a ručník a jal-li se umývat svým učedníkům nohy, nebylo to nic náhodného. Nebyla to jen jedna z mnohých epizod Ježíšova života. Byl v tom naopak zakódován Ježíšův odkaz. Něco naprosto zásadního. Nanejvýš podstatného. Byla to vlastně jakási jeho závěť.  Však i proto si toto gesto nechal Ježíš až na závěr svého života, jak to evangelista Jan hned na počátku svého vyprávění neopomene zdůraznit: Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci…

         Byla to tedy chvíle  loučení. Chvíle blízkosti smrti. Chvíle, kdy – pro ukrácenost času – přicházejí ke slovu právě ty nejpodstatnější věci. To, co chce člověk  odkázat. Co chce po sobě zanechat. Co chce, aby nezapadlo.

         Nemusejí to být žádné dlouhé řeči a učená slova. Nemusejí být dokonce slova vůbec. Může to být i čin, gesto.

         A tak ani Ježíš na počátku svého loučení s učedníky nezačíná slovy, ale právě činem, gestem. …odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem…

Tiše, beze slova koná práci, která tehdy patřila ke službě otroků, popřípadě k pohostinnosti paní domu. A to ticho trvá až do chvíle, než Ježíš dojde k Petrovi.

Možná, že i ostatní  učedníci byli Ježíšovým jednáním překvapeni, šokováni. Možná i oni moc nerozuměli tomu, co to tu jejich Mistr provádí, co ho to najednou popadlo a napadlo a co tím vůbec sleduje – ale zůstali zticha. Nezeptali se. To až Petr to nevydržel. To až Petr se nebál ozvat a nahlas přiznat, že nerozumí, že vůbec nechápe, co to všechno má znamenat.

Je to pochopitelné, člověk mívá strach, aby se před druhými neztrapnil, a tak se nejednou neptáme, i když nerozumíme. Je nám to hloupé. Jenomže ono to právě vůbec hloupé není. Vždyť lidé nechápaví, kteří se nebojí přiznat, že něčemu nerozumí, jsou velmi důležití. Vzácní. Právě i pro druhé. Vždyť nebýt Petra, který se nebál svou nechápavost projevit, pakl bychom patrně ani i my nepochopili, o co tím umýváním nohou Ježíšovi vlastně šlo. Co tím chtěl říct.  Vždyť to až díky Petrovi, který vyprovokoval s Ježíšem rozhovor, až díky jemu najednou poznáváme, že tu nejen nejde o pouhou hygienu  – to by nám snad i došlo – ale, že tu dokonce nejde ani o pouhý příklad služby. O jakýsi pouhý návod ke službě - jak my máme sloužit druhým.

I k tomu se Ježíš v rozhovoru s Petrem nakonec dostane. Ale dostane se k tomu právě až na konec. Protože … protože nejdříve musí zaznít ještě něco jiného – aby  právě i sama služba druhým nezplaněla v pýchu. Aby se nestala jen demonstrací  vlastní nadřazenosti, která si myslí, že ona sama nejen od nikoho nic nepotřebuje, ale má právě ještě na rozdávání.

Služba, k níž vede Ježíš a křesťanská víra, však není  o pýše a  nadřazenosti. Není žádným pěstováním pocitu vlastní výjimečnosti, kdy člověk je tu jen pro druhé a sám od nikoho nic nepotřebuje. Služba, k níž tu Ježíš vyzývá, má jiný základ. Kristovu lásku. Jeho službu nám. A ne naši dokonalost, naši výjimečnost. A proto to také není jen záležitost nějakých výjimečných a dokonalých jedinců. Ale kohokoli, kdo chce při vší své nedokonalosti z této Kristovy lásky žít.

Proto také i tady v tom biblickém vyprávění, než  Ježíš své učedníky vybídne k vzájemné službě, tak jim nejprve sám poslouží. To aby do té své služby právě nevstupovali s pýchou, ale s vědomím, že i oni jsou těmi, kterým bylo poslouženo. To aby i oni věděli, že se bez služby druhých neobejdou.

Petrovi to bylo zpočátku proti mysli, nechtěl si od Ježíše nechat posloužit. Patrně i z něj promlouvala ona jistá hrdost, ve které si člověk nechce připustit, že i on je potřebný, že i jeho život  se sytí cizí láskou, že i on žije ze služby druhých. Že i on potřebuje odpuštění a shovívavost druhých. Že i on mnohé dostává.  Že zkrátka i on – řečeno obrazem těch dnešních biblických slov – potřebuje být umyt.

Jenomže na tohle právě Ježíš odpovídá: Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl. Jestliže stavíš jen na své hrdosti, na své soběstačnosti, na svém sebevědomí, pak se naše cesty rozcházejí. Pak je tvá životní víra skutečně jiná. A pak i tvá služba druhým bude jiná. Nebude výrazem lásky, ale zase jen vlastní sebeprezentací, prezentací své dobroty. Své morální výše.

Petr však chce mít podíl s Ježíšem, chce jít jeho cestou, a tak svůj původně zamítavý postoj mění. Je to však tak trochu z extrému do extrému. Nejdříve Nikdy mi nebudeš mít nohy!  a teď zase Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!

Což o to, Petr byl podle biblického svědectví  dosti impulsivní člověk, člověk mnohé horlivosti, která  měla blízko i k extrémně formulovaným výpovědím. Ale možná, že tu ani tak nejde o  Petra samotného. Možná, že evangelista Jan zaznamenal tento náhlý Petrův obrat z jiného důvodu. Totiž jako jistou výtku proti těm, kteří  křesťanskou víru příliš ritualizovali, kterým nestačil křest a večeře Páně a chtěli  ještě něco navíc – jakoby sám smysl křesťanské víry byl právě v množství oněch náboženských rituálů.  Jakoby samotnou podstatou víry bylo plnit právě tyto rituály.

Důraz Janova evangelia je však právě opačný. To do čeho víra ústí a v čem se naplňuje není sám kult,  rituály a množství náboženských obřadů, ale vzájemná bratrská láska.

Však i proto Ježíš i tu druhou Petrovu odpověd odmítá. Není třeba nic doplňovat. Nic vylepšovat. Zmnožovat. Podstatná je Kristova láska, která se sklání, která se dotýká i lidské špíny, která se sama špiní, aby druhé očistila. Podstatná je Kristova láska, která se namáhá a sebe nasazuje, aby život druhého neurčovalo to, co si nadrobil. A kdo v ní věří, nepotřebuje víc. Stačí mu symbol, který ho na ní upamatuje.  Aby se z ní radoval. Aby z ní čerpal. Aby z ní žil.

To všechno tedy bylo důležité předeslat. To všechno bylo třeba říct na prvním místě. A až teprve teď je čas na to, abychom slyšeli, že i my se máme – obrazně řečeno – chopit umyvadla, ručníku a  vzájemně si sloužit. Navzájem, mezi sebou se kvůli špíně druhého namáhat. Druhého špíny zbavovat a dát mu pocítit úlevu.

To jistě může mít v našem každodenním životě různou konkrétní podobu. Ale vždy by tu mělo jít o to, o co šlo i v Kristově lásce k nám. O službu. O službu druhému.  O službu, které nejde o to se zviditelnit. Povýšit. Pozvednout si sebevědomí. Ale pomoci. Osvobodit. Pozvednout druhého. Napřímit. Pomoci vstát.  Postavit na nohy. Umožnit nový začátek.

O službu, které nese vždy pečeť milosrdenství a odpuštění. Milosrdenství a odpuštění, bez kterých se v životě neobejde nikdo. Které potřebujeme všichni.

Ale proto Ježíš také mluvil o vzájemné službě.

Jenomže,  co když  někdo milosrdenství a odpuštění  zneužije? Co když se naše veškerá námaha ve prospěch druhého mine účinkem? Co když ji druhý pohrdne? Jak se proti tomu zajistit?

Nijak. I to se jistě děje. A bylo tomu tak i v Ježíšově příběhu. Vždyť Jidáš, kterému také stejně jako ostatním učedníkům Ježíš myl nohy, přece navzdory tomu Ježíše nakonec zradil.

Ale to neznamená, že by Ježíš Jidášovi naletěl. Že by Ježíš ve své službě s takovou možností nepočítal. Vždyť Ježíš naopak o zamýšlené Jidášově zradě věděl – jak to Jan zas v textu zdůrazní. A přesto i Jidášovi Ježíš nohy umyl. Ne však z naivity. Ale proto, že láska a vše, co z ní plyne, není o jistotách a samých úspěších. K lásce naopak vždycky patří riziko. Riziko, že může zůstat i bez odpovědi, nepochopena. Že se může  minout účinkem.

Ale kdo chce žít jen na jistotu a jen s úspěchem, kdo nechce nic obětovat, ten  nemůže ani milovat. Vždyť i o tom je právě Ježíšův příběh. Amen, amen, pravím vám, že sluha není větší než jeho Pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal.

Žít na jistotu a milovat  tedy dohromady nejde.  Láska je riziko. I to je jistě dobré vědět. Přesto však blaze tomu, koho tahle lidská  touha po jistotách neochromí. Blaze tomu, kdo se milovat nebojí.                    Amen.