Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Čtení Židům 13,5-9

Nedejte se vést láskou k penězům; buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘Proto smíme říkat s důvěrou: ‚Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?‘ Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Je dobré spolehnout se na milost, a nikoli na předpisy o pokrmech; kdo je dodržoval, nic tím nezískal.

Text Sk 2,42-47

Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.

Sestry a bratři, milí přátelé

Text, který jsme ze Skutků apoštolských přečetli, zazněl v nejrůznějších církvích a církevních skupinách snad miliónkrát. Církev ho pokládala za zachycení jakéhosi ideálního prvotního stavu čerstvě vylíhnuté církve, ještě nezatížené léty hanebné historie, za kterou se dnes jedni stydí, jiní omlouvají a další nechávají zastrčenou hlavu v písku. Proto se chtěla církev nějakým způsobem do této doby vracet. Z našich dějin si pamatujete pokus táborských bratří ve 14. století, který ovšem po pár letech ztroskotal. V americké Pensylvánii se některé zásady tohoto modelu dařilo zachovat téměř sto let.

Podívejme se tedy, na kolik je tento model nosný. Četli jsme: Každého dne pobývali svorně v chrámu. No, z chrámu je vytěsnili jako heretiky velmi rychle, takže už jim zbývalo pouze to lámání chleba po domech. Stali se tedy jakousi neveřejnou skupinou, kam neměl každý přístup. Patřili k nim převážně lidé chudí, vykonávající ty nejnižší práce, otroci a ti, které systém vytěsnil. Proto se tento model osvědčoval vždy v nejrůznějších totalitách a za dob represí. Jistě jste četli knihu Sergeje Dakova: Odpusť Natašo, kde popisuje tento model v bývalém Sovětském svazu a vy starší možná pamatujete, jak jsme se v ne, tak dávné minulosti scházeli u nás. Do otevřené svobodné společnosti se ale tento model už nehodí. Vrací se k němu dnes již jen skupiny, které chtějí záměrně zůstat neveřejné nebo staromilci, kteří ale jeho naplnění nemyslí vážně.

Něco ale na tomto modelu přece jen je, a tak bychom neměli ukvapeně vylít s vaničkou i dítě. Cítíme tam vanutí určitého Ducha, a proto nám tento krajně nepravděpodobný model přijde autentický. A přesně o postižení toho bychom se měli snažit. Vytvářet otevřené společenství s pestrou škálou názorů a přístupů, kde každý názor má právo zaznít a kde neexistuje slovo hereze. Hereze je pouze jiný názor, než ten můj a já použiji toto pejorativní slovo, místo co bych přemýšlel, proč si ten druhý myslí, to, co si myslí. Ale to by bylo k vytvoření funkčního sboru málo. To bychom byli pouze uskupení diskutérů (možná i teologických), kteří si své názory klidně mohou vyměňovat po internetu a ani se nepotřebují nikde scházet. Co je tedy potřeba dále?

Jistě si vzpomínáte, že jsem zde postupně rozebíral tři pojmy: kérygma, koinónia, diakonia, tedy česky: zvěst, společenství, služba. Zvěst je Slovo, kolem kterého se sdružujeme, které promýšlíme, které nás provokuje, se kterým třeba i nesouhlasíme. Nejstručněji bych to viděl ve verši, který jsme měli v prvním čtení: Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Ano, je tentýž, ale jinak včera, jinak dnes a jinak v budoucnu. Ať si to každý přebere, jak umí. Společenství, to jsme my, kteří se zde setkáváme, lidé různého věku, vzdělání, názorů, postavení. Možná bychom se jinde ani neměli šanci potkat. Ale tady máme jedinečnou možnost spolu komunikovat, poslouchat se, obohacovat se. A i když si občas navzájem rozšlapeme bábovičky, jak hašteřivé děti na pískovišti, můžeme si vždycky připomenout slova prvního čtení: Je dobré spolehnout se na milost, a nikoli na předpisy. Bůh nás také neposuzuje podle nějakých předpisů, ale podle své svrchované milosti, která je nad zákonem. Tak buďme v pohodě i ve svých hádkách. Kdybychom zůstali jen u těchto dvou věcí, byli bychom soběstřední, do sebe uzavření a brzy bychom si začali myslet, že jsme i nejlepší, protože by nám chybělo srovnání, jak se to těm uzavřeným skupinám často stává. Ale právě přemíra naší pozitivní energie může vyústit v službu. Vzpomínám si, jak na jednom semináři v Anglii nám říkali: Služba je cokoli, co pro druhého uděláš, aniž bys musel. Třeba když vyrazíš do práce o půl hodiny dříve, zastavíš se u staré paní o patro níž, uvaříš jí čaj, pochválíš ji begónie za oknem a navzájem se na sebe usmějete. Begónie tady sice nemáme, ale usmát se na sebe můžete v každém případě. Třeba na připomínku toho, že žijeme z Boží milosti, která nás podněcuje ke službě. A kruh se nám tím uzavřel. Slovo-společenství-pomoc. A nemusíme se ničeho bát, nemusíme kalkulovat, intrikovat, pochlebovat, a tak všelijak. Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody. (Jakub) Vždyť Bůh přece řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘ Amen