Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Čtení 1.Kor 3,1-11

Já jsem k vám, bratří, nemohl mluvit jako k těm, kteří mají Ducha, nýbrž jako k těm, kteří myslí jen po lidsku, jako k nedospělým v Kristu. Mlékem jsem vás živil, pokrm jsem vám jíst nedával, protože jste jej nemohli snést – ani teď ještě nemůžete, neboť dosud patříte světu. Odkud je mezi vámi závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé? Když se jeden z vás hlásí k Pavlovi a druhý k Apollovi, neznamená to, že jste lidé světa? Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.

Text kázání Ef 5,9-16

Žijte proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. O tom, co oni dělají potají, je odporné i jen mluvit. Když se však ty věci správně pojmenují, je jasné, oč jde. A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Amen

Sestry a bratři, milí přátelé,

Když jsem kdysi farářoval v Americe, můj úplně první zážitek byl, když mi kolegyně hned po příletu řekla: zítra je farářský den. Představoval jsem si nějakou pastorálku, ale místo toho jsme přijeli na stavbu. Vyfasoval jsem kladivo a mošnu s hřebíky a za chvíli jsem lezl a přibíjel dřevěné desky na podlahu budoucího rodinného domku. Vedle mě tloukl kolega Presbyterián, to byl první, s kým jsem se při práci seznámil. Desky nám nosil Baptista s Metodistou a hotovou podlahu zametala katolická jeptiška. Večer pak, ve zcela jiném sboru nám zazpívala početná rodina, pro kterou byl dům jako sociální výpomoc určen. Církve toho malého městečka, kde jsem působil tak každý rok postaví jeden dům pro ty, kteří by na něj sami neměli. Snad proto je církev v Americe tak úspěšná: nesmýšlí vysoko a věnuje se všedním věcem.

Znovu jsem si tuto dobu vybavil, když jsem si četl text z 1.Korinským, který zazněl na začátku. Je to přece jasné: všichni stavíme na stejných základech, jeden zatlouká hřebíky, další zametá podlahu, každý podle svého obdarování. A někdo to třeba jen při chůzi kolem pozoruje. Taky dobrý. Nikde není dáno, že za pár let nemůže stavět. A já si myslím, že ta rodinka, jejíž děti už jsou zcela jistě odrostlé a mají vlastní rodiny, nijak neřešila, který hřebík zatloukl americký presbyterián a který českobratrský evangelík z - from across the ocean - jak neurčitě označují někoho z trpasličí země jejíž polohu by určili stejně mlhavě jako Češi třeba Wisconsin, který je více než dvakrát větší než Česká republika.

Zkrátka když si člověk ten Pavlův text přečte, říká si: jak se mohli ti křesťani tak nesnášet, vraždit se, navzájem se upalovat lít si roztavené zlato do pusy a tak všelijak, když je to přece tak jasné: jeden je základ (ať už si ho každý představí, jak umí) a my se všichni plácáme na stavbě, každý, jak dovedem. Jó, kdyby to bylo takhle jednoduché. Církev v Korinthu byla tak rozdělená, že to Apollo, podle tradice, nevydržel a odešel na Krétu do penze. Ale abych těm rozdělovačům nekřivdil. Vždyť Pavel byl v té době asi dost kontroverzní osoba. Ještě pod jménem Saul pronásledoval křesťany, a tak jestli měl někdo v rodině popraveného příbuzného, asi nebylo jednoduché se se Saulem (nyní již Pavlem) smířit. Ale vy, kteří mě znáte, tak víte, že tady nepláču nad rozdělenou církví. Nad čím ale pláču dnes a denně je naše celá rozdělená společnost, jejíž nepatrnou součástí je i církev. Pro církev nastolil Pavel jasné schéma: všichni jsme různí, ale základ je jeden. Platí něco podobného i pro celou občanskou společnost? Myslím, že ano. Všichni jsme různí, ale všichni jsme lidé. Tak bychom se podle toho měli chovat. Jenomže dneska spolu nemluví sousedi, rodiny, kamarádi. Jo a kdyby jen nemluví. Navzájem se obviňují, jak ten druhý podléhá lživé propagandě, když přece pravdu mám samozřejmě já. No a protože tady argumenty končí, přichází ke slovu nadávky, zesměšňování, fyzické násilí. V čem je problém? Nebyli jsme vychováváni v kritickém myšlení. Když byly moje první děti malé vyprávěl jsem jim různé absurdní příběhy. Některým dlouho věřily (třeba, že jim vyroste z pusy strom, když spolknou pecku), ale brzy se začaly mně i samy sebe ptát: a je to pravda? To je počátek kritického zkoumání (vy vědecky orientovaní lidé víte, že informace se pokládá za možnou, pokud je nejméně ze dvou nezávislých zdrojů). Jenomže dneska lidé rádi věří tomu, co vyhovuje jejich tužbám, bez ohledu na realitu. Měli bychom se učit společně kriticky zkoumat co je a co není možné, nebo alespoň pravděpodobné. A být ke svým postojům tolerantní. Samozřejmě pokud mi chce někdo otevřít hlavu sekerou, „aby mi to do tý mojí zabedněný palice nalil“, tomu je třeba se zákonnými prostředky bránit. Jinak nás čeká dva tisíce let šarvátek, jakými si prošla (nebo stále ještě prochází?) církev.

Člověk bez tolerance, jako by spal a ten komu chybí kritické myšlení, je v podstatě mrtvý. S tím nejspíš nic neuděláme. Ale sám za sebe si mohu říci: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.

Amen