Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Introit

Takto praví Hospodin zástupů: Přiložte srdce své k cestám svým.

Čtení Mt 13

Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji. Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší.

Text kázání Mk 6,34-44

Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem. Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: Toto místo je pusté a je už pozdě. Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu. Odpověděl jim: Dejte vy jim jíst! Řekli mu: Máme jít nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst? Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!“ Když to zjistili, řekli: Pět, a dvě ryby. Přikázal jim, aby všecky rozsadili po skupinách na zelený trávník. Rozložili se tam oddíl za oddílem stokrát po padesáti. Potom vzal Ježíš těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům, aby je lidu předkládali. Také ty dvě ryby rozdělil všem. A jedli všichni a nasytili se; a ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů i ryb. Těch, kteří jedli chleby, bylo pět tisíc mužů.

Sestry a bratři, milí přátelé,

Proč chodíme v neděli do kostela? Má to ještě smysl? Nestačil by nám mobil, jako našim dětem nebo vnoučatům? Farář by hodil pár tweetů na twiter, snapchat jak si čistí zuby a gif s dvouvteřinovým blahosklonným úsměvem, který se opakuje stále dokola. Generace dětí, jejichž rodiče se seznámili na tinderu, by v tom neviděla nic divného. Já také ne. Akorát mi tam chybí to kouzlo osobního kontaktu. Ale někomu to jde zřejmě i bez něj.

A k čemu je nám církev? Instituce, kterou mnoho lidí nenávidí, řadě je zcela ukradená, jiní krčí rozpačitě rameny a jen hrstka bláznů tu „kocábku náramnou“, upřímně miluje i přes všechny ty hrůzy, kterých se v průběhu historie dopouštěla a dopouští, protože historie není nic jiného než budoucnost naší přítomnosti.

Nedávno mi jedna holka řekla: na tobě se mi líbilo, že když jsme se prvně potkali a já na tebe vychrlila všechnu tu svoji tehdejší nenávist vůči církvi, ty jsi mi to nevyvracel, ty ses nijak nebránil. Nebyl to můj první hovor tohoto typu a já už po desítkách let vím, že tudy cesta nevede. Nicméně k tomuto kázání mě nevedly takové hovory, ani námitky, že ta naše archa nemá cíl a směr a neví kam se plaví a proč, a už vůbec ne skutečnost, že některým skalním evangelíkům stačí přijít do kostela jednou za 240 let na výročí sboru; ale tím aktuálním spouštěčem byla přednáška na pastorálce o náboženství v kyberprostoru a virtuálních hrách s tím spojených, kde na přímý dotaz přednášející několik mladých farářů zvedlo ruce a potvrdili, že ví, o co jde z vlastní zkušenosti. No a tyto hry sledují řádově desítky miliónů lidí a – většina hlavních záporných postav je tam vymodelována podle církve. To už je slušná přesila na to, abych se tedy ozval.

Jako mladý farář jsem se kdysi trápil tím, že jsem měl pocit, že lidé odchází z kostela nenaplněni. Když jsem se svěřil jednomu staršímu kolegovi, řekl mi: víš, aby si člověk mohl z kostela něco odnést, musí si tam také něco přinést. Dlouho mi trvalo, než jsem význam těch slov pochopil.

Text dnešního kázání je o nasycení pěti tisíců. Někdy titulky ještě doplňují: o zázračném nasycení pěti tisíců. Ano, zázrak tady je. Ale nespočívá v tom namnožení toho jídla. Podívejme se teď na ty jednotlivé skupiny. První skupinu tvoří Ježíš. Není sám. Cítí bytostnou jednotu s Otcem. To si ani neumíme pořádně představit. Ostatně se to ani po nás nechce. Pak jsou tam učedníci. Vcelku nepatrná hrstička. Prostí človíčci, trochu bezradní, trochu natvrdlí, něco jako my. No a pak ten obrovský zástup. To není nějaká anonymní masa, ale živí lidé. Proto jsou děleni do skupin, podle kritérií, která se mohou měnit.

A kde jsme v tom schématu my? Někdy mezi tou hrstkou učedníků, někdy v tom zástupu, někdy třeba úplně mimo; to záleží na okolnostech.

Předestřel jsem tady několik zdánlivě nesouvisejících střípků a nyní se z nich pokusím sestavit mozaiku našich všednodenních životů, mozaiku naší cesty, mozaiku naší úzké brány.

Ti učedníci nevěděli přesně, co mají dělat; třeba si i říkali: proč je Ježíš nenasytí sám, koneckonců jeho přišli poslouchat. Ale šli a s Ježíšem v zádech nepochybovali, že to dobře dopadne. Selský rozum jim sice říkal: co je to za blbost 5 chlebů pro 5000 lidí. Ale měli Ježíše rádi, a tak šli. Možná si říkali: v nejhorším se ztrapníme a oni budou o hladu. No co. Jednou vynechat večeři, z toho ještě nikdo hlady neumřel. Ostatně kolik lidí dnes na světě vynechává – nejen večeře. Tak šli, na každého se usmáli, určitě měli nejméně 12 košů úsměvů, no a pak do těch vyprázdněných košů dávali ty zbytky. Cože? Z pěti chlebů zbylo 12 košů? No jasně! Každý, kdo dává dostává mnohem víc-to přece není žádný zázrak!

No a co ti, kterým bylo podáváno jídlo? To také není apriori žádná pasivní skupina. Ti tam přece nepřišli na rybu. Ti si přišli poslechnout Ježíše, nebo se aspoň na něj podívat nebo si nechat udělat podpis fixkou na břicho, aby už se pak do smrti nemuseli mýt; prostě z nějakého důvodu přišli a vůbec nepřemýšleli, jestli chytí poslední tramvaj nebo nějaký Arab bude mít ještě v kebabu otevřeno. Prostě si od nich brali chleba a rybu. Oni si totiž také něco přinesli: přinesli si očekávání, že budou naplněni. Nepřišli, aby se snažili Ježíše na něčem nachytat, jako později zákoníci. Přišli se nechat oslovit, naplnit. Nevěděli jak a čím, ale svým pozitivním naladěním i oni přispěli k tomu zázraku – ano, teď už to můžu říci – zázraku lidského sdílení. Nevěděli, jaké to bude, ale věděli, že to bude fajnový. Kdyby se tam mezi nimi našel nějaký skeptik, posměváček, který by se ušklíbal: no to jsem zvědav, jak ty dvě mřenky rozdělí mezi tolik lidí, asi to budou krájet pod mikroskopem. Tak na něj, až by došla řada, tak ten jeho kousek by určitě spadnul do bláta nebo by najednou přiběhl nějaký pes a sežral ho, jako když obr Baloun sežral nadporučíku Lukášovi večeři. To má za to! Ale nikdo takový tam nebyl a pokud ano tak evangelistovi rozhodně nestál ani za tu kapku inkoustu, aby to zapsal. No a když se najedli, tak se k sobě přitulili, tak jak byli v těch skupinkách a spokojeně spali a Duch svatý se nad nimi vznášel, i když třeba lilo jako z konve. Žádný velký zázrak.

Jó a co ta církev? No ta nám přece valí ten poklad, tu vzácnou perlu, i když obalenou nejrůznějším sajrajtem. A já, já musím mít otevřené srdce a když půjdu po kolena v blátě, tak se nebudu vztekat, že jsem si zapomněl vzít holínky, ale budu koukat, kam šlapu, abych tu perlu nezašlapal do toho marastu ještě víc.

No a když se to všechno povede, tak přesně zažiji to společenství s Bohem i s lidmi, to, k čemu jsme na tuto zemi povoláni a vůbec se nepotřebuju ptát k čemu je církev a jak moc je hnusná, proč chodím do kostela nebo jestli je to povinnost a různé další otázky, kterými si tu cestu znepříjemňujeme.

No a když ne? No tak ne! třeba někdy jindy.

Vždyť přece létat je tak snadné.

Amen

Poslání, povzbuzení Př.3,5-8

Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. Nebuď moudrý sám u sebe, boj se Hospodina, od zlého se odvrať. To dá tvému tělu zdraví a svěžest tvým kostem. Amen

Požehnání

Amen