Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Soběhrdy 21.5.2023 – 1S3,1-10 Povolání Samuela

Pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha našeho a Pána Ježíše Krista.

Introit: Hospodine, slyš můj hlas, když k tobě volám, svoji tvář přede mnou neukrývej.

/Ž 27/

Milé sestry, milí bratři, děkuji vám za důvěru a pozvání ke společnému slavení neděle po nanebevstoupení Páně, která nese také jméno EXAUDI, vyslyš, slyš můj hlas, jak jsme to před chvílí slyšeli ve verších žalmu 27.

S radostí vyřizuji pozdravy z našeho sboru – Ochranovského v Malešicích a od její farářky Evy Šormové.

píseň – 120 – Aj, Pán kraluje

Modleme se:

     Hospodine, náš nebeský otče. Dnes se opět na celém světě shromažďují lidé, aby tě volali, hledali, Je toho mnoho, co všechno je na světě či v nás v nepořádku, co nás trápí a s čím si nevíme rady. Ale ty nás slyšíš a dáváš svému lidu svoji milost. Neustal jsi v tom. Vyvádíš ze slepých uliček, povoláváš ty, kdo jsou ochotní slyšet. Dáváš tak pokračovat životu a radosti z něj. Jsi mnohem větší, než jakékoli naše představy o tobě a tvém milosrdenství. Jsi tak překvapivý a tvůrčí ve své lásce k nám, lidem. Za to ti děkujeme a chválíme tě.

     Pane Ježíši Kriste, Ty jsi přišel na tento náš svět, aby si zpátky spojil to, co člověk rozbil. Rozšířil jsi hranice milosti k hříšnému a oddělenému člověku - až k smrti na kříži a tím jsi tuto hranici překročil. Za tvoji oběť ti děkujeme a chválíme tě.

     Duchu svatý, ty způsobuješ, že slyšíme a rozeznáváme slovo našeho nebeského otce. Je to slovo, které vyjadřuje myšlení Boha, a to je o pokoji mezi lidmi, ale i o pokoji mezi lidmi a ním. Přijď k nám a přinášej tento Boží pokoj i dnes, o to tě prosíme.

Amen.

1. Čtení:

L1,46 – 55

/Mariin chvalozpěv/

Kam tvá slova proniknou, tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti.

/Ž 119,129-130/

píseň 313 – Ozvi se , Pane můj

KÁZÁNÍ

1S3,1-10 – perikopa na tento den z Hesel Jednoty bratrské

     Náš příběh se nádherně klene od nevědomosti a naivity učně k prozření, od neslyšení k poslouchání, od temnoty ke světlu.

     Na jeho začátku se nacházíme v setmělém chrámu. Naplněném tichem, mlčením. Toto velmi dobře ilustruje temnotu a duchovní vyprahlost doby, v které se příběh odehrává a která je popsaná v předešlých kapitolách.  Hospodinovo slovo je vzácné, není ho mnoho, prorocké vidění, vidění věcí v pravdě, není časté. Spojení mezi lidmi a Bohem je porouchané, hrozí jeho úplné přerušení. Lid tápe, je již nějakou dobu vydán do rukou kněží a sloužících, kteří neslouží dobře. Vedení je narušováno na podstatném místě, v místě oběti Hospodinu. Samotní kněží ji znevažují. Berou to, co patří Hospodinu, nejdříve pro sebe. Postavili se na Jeho místo. Okrádají Hospodinův lid ve smyslu hmotném i duchovním. Jejich otec Elí je napomíná, synové neposlechnou starého otce a dál si dělají, co chtějí a porušují pravidla, znevažují samotného Hospodina.

     Před nějakou dobou se ale už začal odvíjet souběžně s tímto příběh úplně jiný. A začal také velmi temně. Vidíme před sebou zoufalství ženy, která je nešťastná a ponižovaná, protože nemá děti. V tehdejších dobách bylo každé dítě považováno za veliké požehnání a dar od Hospodina a bezdětnost se považovala za neštěstí, až i trest za viny rodu. Bezdětný člověk byl bez budoucnosti. Je ovšem velikou otázkou, že Channino neštěstí způsobil sám Hospodin. Čteme, že svým mužem byla milována, ale Bůh její lůno uzavřel. To nevypadá na cestu naděje, naopak, čteme nejdřív o velkém ponížení a pláči. Ale také čteme o velké odevzdanosti. Channa o sobě mluví jako o otrokyni. Služebnice Páně, stejně jako jiná matka – matka Ježíše Krista Marie, že jo? S otrokem Pán může dělat, co se mu zlíbí. A Obě ženy toto přijímají. Jak je to úžasné, že se vždycky najdou takoví, či takové. A jak je to divné.

A je to ještě něčím velmi zvláštní. Ano, Ch. přijímá postavení otrokyně, ale přesto se odvažuje žádat. Jako Jonáš, který volá z hlubin moře, odněkud, odkud se již nevolalo. Ale Jonáš přesto volal a byl vyslyšen. Tak i Channa se odvažuje volat ze své beznaděje a žalosti. Bušit pomyslně na vrata. Ba dokonce její volání je i jakési naléhání, až zavazování si Hospodina. Vždyť už jakoby počítá, že se vše splní a slibuje dar, s kterým najisto počítá, Hospodinu po čase vrátit. Není v tom téměř až drzost? Ano, jelikož je tato žena zoufalá, odvažuje se toho. A pohnula Hospodina, rozpomenul se na ni. Narodilo se dítě a dostalo jméno Samuel, to znamená Vyslyšel Bůh. Tedy její temnota se mění ve veliké jásání, záři, světlo a s tím již svítí světlo pro celý Izraelský lid. Channa může zpívat svůj chvalozpěv. Rozpoznala dar, poznala Boha. Příběh se hýbe ze slepé uličky. Toto by však samo o sobě ještě asi neznamenalo tu záchrannou cestu pro celý Hospodinův lid. Ale stalo se něco, co obyčejné dítě mění v neobyčejné. Channa dala Hospodinu slib, že jestli bude mít syna, dá mu ho zpátky. Do služeb. Radostná oběť. Ale pořád oběť. Jak velký rozdíl a jistě je to pisatelem takto napsáno velmi promyšleně, aby bylo zjevné, jak velmi se liší tento čin oběti syna na pozadí nehodných obětí těch, co slouží v chrámu. Však také Elí Samuela v našem textu v jednu chvíli osloví synu, jakoby jím nahrazoval své vlastní nehodné děti. Aha, tedy se opravdu zdá, že dvě cesty se setkají. Cesta člověčí a cesta Boží. Dědicem služby v chrámu již nebudou nehodní, ale poslušní. Ale ještě pořád není vystaráno.

     Vraťme se opět k příběhu našeho čtení. Jsme tedy v srdci náboženského života, v Hospodinově chrámu a mládeneček Samuel se zde pod dohledem Elího učí, jak sloužit Hospodinu. Zpočátku má na starosti otvírání a zavírání svatyně, rozsvěcování a zhasínání světla na velkém svícnu a jiné menší služby. A do malých každodenních služeb přichází chvíle volání. Přímo od nejvyššího, tedy od Hospodina. A to je najednou pohybu v ztemnělém chrámu. Hospodin volá – ne však staršího zkušenějšího Elího, ale mládenečka Samuele, toho malého. Tento vstává a běží, tedy podruhé už jenom jde – ovšem ne za Hospodinem, ale trochu mimo, za Elím. Čteme Samuel ještě Hospodina neznal a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno.Tento omyl nastane několikrát, než knězi dojde, že Samuele volá Hospodin. Co asi proběhlo hlavou starého muže. Proč Hospodin nevolá jeho? Asi tuší pravdu. Je to katastrofa anebo naděje? Ať si o tom Elí myslí, co chce, Bible o tom mlčí, v tuto chvíli to není podstatné. Ať je to jakkoli, Elí přeci uvede věci na pravou míru a nasměřuje Samuele. Přivede ho k poznání Hospodina. Jak člověk takové učitele a průvodce potřebuje. A přitom E. není žádný ideál. Mnohdy možná ani naši učitelé nejsou dokonalí. Přesto se Samuel právě pomocí Elího stává otevřeným pro poznání Hospodina, slyšení Jeho slova. Hospodinovo slovo mu bude zjeveno. Bude zjevné, jasné, kdo a co mluví. Cesta se opět otevírá. Spojení je opět šťastlivě navázáno.

     Jak je podivuhodně tento příběh utkán. Jakoby to bylo neustálé navazování spojení, neustálé žhavení drátů. A to na obou stranách – Boží, ale i člověčí. A potom slova, jejich vyslyšení, sliby, jejich splnění, tedy činy. Ano činy. Tak se mění slova v něco živého. Je to síť, z které se buduje život a to život ve vztahu. Dokonce vztahu velmi intimním. V Bibli se slova poznat požívá i ve smyslu intimního spojení 2 lidí. Muž poznal svoji ženu. Channa poznala Hospodina a radostně ho vyznala jako Pána. Její poznání není ledajaké. V jejím chvalozpěvu čteme, že Hospodin ochuzuje i zbohacuje, ponižuje, též povyšuje. Ba dokonce usmrcuje i oživuje. Tedy žádné růžové vidění věcí, ale poznání Hospodina jako pána nad vším, hlubinami, výšinami, dobrým i zlým. Díky za Channu, která ze své temnoty volá a díky za Hospodina, který se nechává pohnout k milosrdenství. Tak se vztah člověka a Boha stává plodným. Tak přináší nový život. Pořád dokola.

I když je kolem ticho a temno způsobené člověkem, Boží kahan, Hospodinovo světlo svítí. Hospodin už k nám jde jinou cestou, když nějaká končí slepě. Už to má připravené, už se to děje, věci se dávají do pohybu. Tak čteme a jsme k tomu zváni. K tomu neustálému navazování vztahu, volání, poznávání, že Hospodin je pánem nad životem i smrtí, víře, že On slyší volání svého lidu a dá nám svoji milost.

V Ježíši Kristu.

Amen.

Píseň – 412 Až potud nám pomáhal

OZNÁMENÍ

Přímluvné modlitby:

     Pane Bože, náš nebeský otče, v radostné jistotě, že ty slyšíš náš hlas, když tě voláme a svoji tvář před námi neukrýváš, předkládáme ti své prosby a přímluvy.

     Dávej nám prosíme rozeznávat dary od tebe. Ať se rozhojní naše vděčnost, abychom potom uměli obětovat a činili tak s radostí.

     Uč nás prosíme trpělivosti v časech, kdy se nám zdá, že vládne duchovní vyprahlost a jen málo lidí chce slyšet tvé slovo.

     Dávej nám jistotu, že přesto všechno tvé světlo svítí.

     Dávej nám mocnou naději, že ty se postavíš nad člověkem, nad světem. Dej, ať je nám zjevné, že zůstáváš Pánem a svět se ti nevymkl z rukou, i když to tak vypadá.

     Dávej nám vždy nové a nové pochopení pro svoji lásku, kterou jsi změřil smrtí svého milovaného syna.

     Prosíme tě za ty, kdo tě ještě neznají.

     Prosíme tě za ty, kdo tě vždycky obklopovali – nemocné, chudé, všelijak hříšné, ponížené.

     Prosíme tě za tvoji církev. Dávej ji pastýře, faráře, farářky, kazatele, lidi, které rozeznávají tvé volání, ať můžeme kráčet s tebou, k tobě, v tobě.

     Prosíme tě za míz na zemi. Uzdrav náš svět, smiluj se. Pro Ježíše Krista, tvého syna a našeho Pána.

V tichých modlitbách ti předkládáme své osobní přímluvy a prosby.

Společně k tobě voláme slovy, které nás naučil náš Pán Ježíš Kristus:

Otče náš, ….

Poslání:

Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.

/1Moj.28,15/

Požehnání:

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

(Numeri 6, 24-26)

Píseň 415 – Ach, zůstaň s námi stále