Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Iz 53 – výběr

2 Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili.

4Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.

5Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.

6Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.

7Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.

11Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se tím, co zakusil. „Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme.

12Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.“ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.

1 Pt 2,18‒25

Služebníci, podřizujte se ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým. V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. On ‚hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest‘. Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. On ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. ‚Jeho rány vás uzdravily.‘ Vždyť jste ‚bloudili jako ovce‘, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.

-

Mluv k nám, Pane, ty sám svým duchem a dej nám srdce, které dovede naslouchat.

A

Bratři a sestry, přátelé v Kristu,

možná je nám máloco tak vzdálené jako nutnost tiše snášet terorizování nespravedlivého šéfa. Máme pracovní právo, máme občanský zákoník, máme základní listinu práv a svobod. Součástí života kontinentu spoluutvářeného křesťanskou tradicí je zřetel k právům jednotlivce, jejichž základem je myšlenka rovnosti všech lidí před Bohem.

Pokud vezmeme vážně petrovskou tradici – nevíme totiž přesně, kdo vlastně napsal list, který známe jako 1. Petrův, ale to, že tak či onak patří k Petrovi, je jasné ‒, může nás při čtení našeho dnešního textu napadnout: a ty, vzpurný Petře, který jsi v Getsemanské zahradě utnul veleknězovu služebníkovi ucho, ty ses poděl kam? Semlelo tě snad církevní opatrnictví a taky ty ses rozhodl, že víru nejlíp proneseme k příštím generacím, když si to s nikým nerozházíme, když budeme těm nahoře přikyvovat a v duchu se budeme utěšovat tím, že si to u Posledního soudu jednou vypijí? A vy v kostelních lavicích si můžete říct: a tohle se nám káže víc než 33 let po Listopadu? Že si máme nechat všechno líbit, že máme – jak se říká ‒ držet hubu a krok? ‒

Petr bývá často zmiňován jako nejsympatičtější z apoštolů. Nejspíš proto, že je tak lidský. A asi i proto, že docela podrobně známe jeho životní příběh od doby, kdy byl rybářem v Kafarnaum, až do doby, kdy šířil křesťanství v Malé Asii a Antiochii. Židovská víra, v které vyrostl, mu říkala, že Bůh je na straně člověka a že nikdo nesmí beztrestně ukládat druhému o život (Lv 19,16). Tenhle Žid Petr sice uvidí v Ježíši Mesiáše, ale současně odmítne smrt, ke které byl odsouzen rukou těch, kdo se tehdy dělili o politickou a náboženskou moc. Když Ježíš začne mluvit o tom, co ho čeká, právě Petr si ho vezme stranou a nabádá ho: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ (Mt 16,22) Smrt nevinně trpícího služebníka nebyla výzvou jen pro Petra. S tou otázkou – co je to za Mesiáše, který nepřichází proto, aby rozdrtil Boží nepřátele, ale proto, aby se dal rozdrtit sám ‒ nejspíš nebudeme hotovi nikdy. Na rozdíl od prvních křesťanů asi málokdo z nás touží jít mučednickou cestou ‒ život je přes všemožné trable, které s sebou nese, přece jen dobrý.

Petr ovšem po Ježíšově smrti prošel zásadní proměnou. Pochopil toho Ježíše, kterého miloval, do té míry, že sám sebe v závěru našeho listu popsal jako „svědka utrpení Kristových i účastníka slávy, která se má v budoucnu zjevit“ (1P 5,1). Z téhle nové perspektivy se křesťanská existence dá opravdu vylíčit jako život, ve kterém je možné s radostí snášet i všelijaké zkoušky. Ne proto, že by trápení bylo samo o sobě dobré, ale proto, že mu Ježíš svou smrtí za nás dal nový význam. A není náhodou, že má-li se takhle radikální víra prokázat jako autentická – nemá-li to být jenom plané lidské žvanění ‒, musel ji sám Petr dosvědčit svou smrtí. „Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš." Tak to Petrovi říká v Janově evangeliu Ježíš a vypravěč k tomu dodává: „To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha.“ (J 21,18‒19).

Petr během něčeho, co bychom mohli nazvat druhým obrácením, pochopil, že utrpení ‒ a to i utrpení nespravedlivé ‒ k životu Ježíšova učedníka patří. Někdy ‒ tak jako v našem textu ‒ zkrátka proto, že se prostě nic lepšího než své trápení přijmout udělat nedá. A když už něco takového musíme snášet, může nám být útěchou, že se tak dostáváme blíž k Pánu Ježíši ‒ tomu, který „když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě“. Tím to ovšem nekončí.

První Petrova nabízí jakýsi návod, jak mají křesťané žít v pohanském světě, uprostřed kultury, která se řídí vlastními pravidly a hodnotami. Zdá se, že se tu nabízejí dvě krajní možnosti ‒ a celá škála variant mezi nimi. Ta první možnost velí nadobro se přizpůsobit, rezignovat na svou totožnost, zabalit své křesťanství do neprodyšného obalu a říct si: „Tady nic nezmůžu, na to jsem malý pán. Nezbývá než žít jako všichni, a když se člověku poštěstí setkat se s bratry a sestrami, ulevit si tím, že si zanadávám na poměry, které mě nutí dělat, co nechci.“ Ta druhá možnost znamená vyhrotit svou odlišnost natolik, že své okolí naprosto odmítnu – řeknu si: „Jsou příšerní, dělají věci, které se mi příčí, nemám a nechci s nimi mít nic společného, vůbec se s nimi nebudu bavit. Prostě mě nezajímají.“ Mohli bychom si ty dvě možnosti pojmenovat slovy „připodobnit se“ a „izolovat se“.

Vydat se kteroukoli z nich znamená, že si svět zjednodušíme tak, aby se nám v něm snadněji žilo – buď jsi sparťan, nebo slávista, a já se k tobě buď přidám, nebo tě vnitřně odmítnu. Jenže v křesťanství to takhle jednoduché není. „Služebníci“, o kterých je řeč v našem dnešním oddíle Petrova dopisu, byli vlastně domácí otroci – byli to lidé, kteří sice stáli v domácnosti na nejnižším žebříčku, ale přesto byli vpleteni do sítě domácích vztahů. Asi něco jako ukrajinská uklízečka nebo hospodyně. Těžko se mohli tomu, jak se ve světě té doby a na tom místě žilo, vzepřít. Těžko mohli jít cestou občanské neposlušnosti. Těžko mohli reformovat antický patriarchální svět. Něco ale přece mohli: mohli situaci, ve které se ocitli, pokorně a trpělivě proměňovat zevnitř. A o to právě jde – o to nelámat nad sebou ani nad druhými hůl, ale „svědomím odpovědným Bohu“ zvažovat, co se v té které situaci dá nejlepšího udělat. A vzejde-li z toho přece soužení, považovat to za „milost před Bohem“. Nijak snadný úkol.

Miroslav Volf ‒ chorvatský teolog, který dnes působí na Yaleově univerzitě ve Spojených státech ‒ přemýšlel o vztahu mezi různými skupinami lidí, mezi různými kulturami, na pozadí balkánského konfliktu, při kterém se zabíjelo, rabovalo, znásilňovalo, kdy utrpení nevinných bylo na denním pořádku. A tak jako v každém válečném konfliktu se zvěrstva děla na obou stranách ‒ tam, kde se lidé sešikují proti sobě, dostává lidskost pokaždé na frak.

Když Volf přemýšlel o vztahu církve a kultury, dospěl k závěru, že křesťané si mají ve světě uchovávat „měkkou odlišnost“. Každá doba a každá kultura mají své kódy a vlastnosti, a ti, kdo v ní žijí, jsou jimi vždycky nasáklí či minimálně načichlí. Jsme ale povoláni k tomu, abychom o nich kriticky přemýšleli, abychom si je uzpůsobovali, nahrazovali a proměňovali zevnitř – tak jako kvas proměňuje zevnitř těsto.

Na začátku jsem řekla, že za lidská práva v Evropě vděčíme křesťanské tradici – tradici měkce prosazované generacemi a generacemi nejrůznějších „služebníků“. Není to hrdinské, dlouho to trvá a výsledků se mnohdy sami nedočkáme. Znamená to „dělat malé věci s velkou láskou“. Nevzdávejme to, ani když to na první pohled může vypadat beznadějně – protože když to budeme dělat dostatečně dlouho, nakonec to malá věc nebude.

A

Poslání (Ř 12,21):

Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.

Požehnání

Sám pak náš Pán Ježíš Kristus

a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval

a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději,

nechť povzbudí vaše srdce

a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu.

P 115 Bůh je náš Pán a král