Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Mk 4,35‒41

Téhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!“

Opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely.

Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.

On však na zádi lodi na podušce spal. Učedníci ho probudí a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“

Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni, utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho.

Ježíš jim řekl: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“

Zmocnila se jich veliká bázeň a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“

Ž 4

Pro předního zpěváka za doprovodu strunných nástrojů. Davidův.

Když volám, odpověz mi, Bože mé spravedlnosti! V soužení mi zjednáš volnost. Smiluj se nade mnou, vyslyš mou modlitbu!

 „Urození, dlouho ještě bude tupena má sláva? Milujete marnost, vyhledáváte lež.

Vězte, Hospodin pro svého věrného koná divy. Hospodin slyší, když k němu volám.

Jste tím pobouřeni, nezhřešte však. Přemítejte o tom v srdci na loži a buďte zticha.

Oběť spravedlnosti mu obětujte, důvěřujte Hospodinu.“

Mému srdci dáváš větší radost, než mívají oni z hojných žní a vinobraní.

Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.

A

Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu,

chtěla bych vám úvodem položit otázku. Je mezi vámi někdo, kdo o sobě může říct, že „pokojně uléhá, pokojně spí“, jak jsme to slyšeli v závěru našeho žalmu? Je mezi vámi někdo, kdo z vlastní zkušenosti neví, co je to noční můra?

Moc bych si přála, aby si někdo z vás myslel, že noční můra je zajímavý motýl. Jenže „můra“ – existence natolik vlezlá a urputná, že se udržela i v anglickém slově nightmare nebo francouzském cauchemar – je hnusná starogermánská jezinka Mahr, která dusí lidi ve spánku tak dlouho, až mají pocit, že se zalknou. Žádný tvor s krajkovými křidélky jdoucí za světlem, nýbrž Baba Jaga, která míchá tou prazvláštní kaší myšlenek, co nám vře v hlavě. A ta hlava se jako chaloupka na muří noze stále znovu střídavě otáčí k temnotě a ke světlu, k dobrému a k zlému. (A jak by se taky neotáčela, když muří noha je noha můry.)

Žalmista, podle tradice David, se můře staví na odpor tím nejlepším, co k tomu účelu vzniklo: večerní modlitbou. Ví, že když je člověku úzko, když má soužení – a všimněte si, že se v tom těsném prostoru úzkosti a soužení/z-oužení člověk dusí právě tak, jak se to můře líbí –, prostoru k dýchání se lze nadít jen od Hospodina. Ty jsi mi v úzkostech prostranství způsoboval, vkládají Davidovi do úst kraličtí.

Můra je ovšem děvče, které měří všem stejnou měrou, a proto souží, s/zužuje a rdousí i žalmistovy protivníky: David je štve a jeho pověst jim pije krev. David jim, svým protivníkům, ale v tomhle žalmu dává radu k nezaplacení: máte-li vztek a dopal, říká jim, přemítejte o tom v srdci na loži a buďte zticha. Zavařte si své běsíky do té kaše, co bublá ve vaší chaloupce na muří noze, a ne abyste je nechali chodit po světě a dělat paseku.

A ještě je v tom žalmu třetí skupina, totiž jacísi blíže neurčení mnozí. Těm se pro změnu zdá, že dobrého aby člověk na světě pohledal – kde ten Bůh asi je, když nás nechává, abychom se máchali v takových nepříjemnostech?! Ó bychom viděti mohli dobrých věcí, říkají podle kralických tihle nejspravedlivější, kteří samozřejmě ze všech nejlíp vědí, jak to má na světě chodit a co má Pán Bůh dělat. I pro ně má David dobrou radu: tak tady prosím vás nedělejte Ó bychom a běžte se zeptat rovnou Hospodina! Ano, obrátí-li k nám Hospodin svou tvář, i nad tím temným lesem, co se k němu naše chaloupka v jednom kuse natáčí čelem, se rozjasní a i my snad budeme moci v pokoji ulehnout a v pokoji spát.

A možná je tohle Davidovo závěrečné Pokojně uléhám, pokojně spím spíš vyznání víry a zaslíbení nežli prosté konstatování. Však jeho obdobu také třeba hned v sousedním žalmu čteme v budoucím čase: „Ulehnu, usnu a probudím se, neboť Hospodin mě podepírá“ (Ž 3, 6).

Základem dobrého spaní je spíš než co jiného víra v Hospodina, našeho Otce – hluboké spolehnutí na to, že mu ležíme na srdci, i když se někdy na povrchu bojíme a třeseme. Hospodin je s námi, i když procházíme soužením a zúžením, když je nám v životě těsno, když nemůžeme přijít na to, kde nechal tesař díru, kterou bychom se mohli zachránit.

Je tu ale ještě jedna věc. V prvním čtení jsme slyšeli o bouři na Genezaretském jezeře.

Ta scéna je trochu nepochopitelná: na jezeře nebezpečně zuří bouře, vlny už chlístají do lodí, posádky jsou v ohrožení života – a Pán Ježíš spí. Jistě. Ten, který byl stejný jako my ve všem kromě hříchu, spí spánkem spravedlivých. Zdrojem našich nočních můr je zcela jistě i to, že žijeme v různě zamotaných vztazích, že máme obavy o své vlastní zájmy, že se nás všechno možné dotkne, že máme na leckoho vztek – tedy, řečeno postaru, že jsme svým životem všemožně zapleteni ve hříchu.

České překlady – kralický i ekumenický – tak trochu zkoušejí naši trpělivost, když tvrdí, že Ježíš spal na podušce. Jako by to byl nějaký paša. Řecký originál přitom měl na mysli zřejmě myslel pytel s pískem, který se používal jako závaží, nebo jakýsi podsedák pro veslaře. Žádné velké pohodlí to tedy nebylo.

Ale stejně: Není právě tohle situace, jaké se nejvíc obáváme? Že v našem životě, v naší hlavě a v našem srdci bude zuřit bouře – a nikde žádná ruka, žádná moc, která by nám pomohla ji překonat? Že nás rozzuřené živly spláchnou a svět se bude lhostejně točit dál? Sami učedníci v našem příběhu jsou očividně naštvaní – ten, který učil o Boží lásce k poslední ovečce ve stádu, jako by najednou ztratil všechen soucit. „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ Patří snad k Bohu taky bohorovnost?  

S otázkou, proč má Ježíš tak dobré spaní, když jeho blízcí zápasí o život, se potýkají věřící od starověku. Vždyť který učitel – a právě to ono označení Mistr u Marka znamená – by nechal své žáky, aby se v jeho přítomnosti utopili?  

Kdyby se křesťanům problémy zdálky vyhýbaly, nezela by většina kostelů prázdnotou. Jenže náš život je ve svých peripetiích stejně nezajištěný jako život kohokoli jiného. Nejsme ušetřeni nezdarů, ztrát, smrti. Řečeno jazykem Písma, přicházejí na nás různé zkoušky. Ale i tam, kde si nevíme rady, i tam, kde ztrácíme víru a panikaříme, je ještě jedna šance: v hloubi duše víme o tiché Boží přítomnosti, a to i když nejsme schopni plně se na ni spolehnout. Učedníci na lodi zápasí stejně jako my – takříkajíc tonou v pochybnostech. A tak je tomu i u jiných Božích svědků od počátku časů, i jejich víra je posílena zkušeností záchrany. Víra se nedá předat jako informace, roste ze zkušenosti, a to i ze zkušenosti vlastní slabosti a nedostatečnosti. Tak abychom nakonec mohli říct s Davidem: „Vězte, Hospodin pro svého věrného koná divy. Hospodin slyší, když k němu volám.“

A

Poslání Ef 4 (překlad Slovo na cestu)

²⁶ Někdy je těžké ubránit se hněvu, ale nehřešte tím, že byste ho v sobě rozdmýchávali. Když vás už někdo rozzlobil, nechoďte s tou zlostí spát; ²⁷ nezahrávejte si s ďáblem.

Požehnání

Nechť se před vámi otevírá stále volná cesta.

Nechť máte vítr stále v zádech.

Nechť vám do tváře stále svítí teplé slunce.

Nechť vaše pole stále jemně skrápí déšť.

A dokud se znovu nesetkáme,

nechť vás Bůh ochraňuje ve své dlani.

A