Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Čtení 1.Kor 1,17-25

Apoštol Pavel říká: Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu. Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu. ‘Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.

Text Kázání 1.Kor 9.19-22

Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.

Sestry a bratři, milí přátelé

Když přemýšlíme o budoucnosti sboru, nemůžeme při tom nezakopnout o apoštola Pavla. Postava, ve své době asi velmi kontroverzní, nicméně pro vznikající křesťanské sbory velmi zásadní. A takové zásadní hlasy mají i své zásadní odpůrce. Podle Epifania, biskupa ze Salaminy o něm ebionité (to byla jedna z mnoha skupin křesťanů v době, o které mnoho nevíme) o něm prohlašovali, že Pavel byl původem Řek, který se usadil v Jeruzalémě, kde se zamiloval do dcery židovského kněze. Aby ji získal, nechal se obřezat. Když se mu ani pak dívku nepodařilo dobýt, obrátil se proti Židovství. I tak by se dalo interpretovat obrácení u Damašku. Ale o Pavlovi zde dnes mluvit nechci, i když při vybírání textu z divoké první epištoly ke Korintským mi tohle všechno táhlo hlavou.

Dnes bych se chtěl zaměřit na to, s kým se to Pavel vůbec bavil, proč a jakým způsobem to dělal. Na prvním místě jmenuje Židy, ať už ty ortodoxní nebo okrajové. Měl k nim názorově nejblíž, vždyť z nich sám pocházel. Ale Židi nepřijali Ježíše a nepřijímají ho dodnes. Na rozdíl od muslimů, pro které je Ježíš prorokem, zmiňovaným v Koránu, je pro Židy falešným prorokem a když zmíním před nějakým Židem třeba hnutí Jews for Jesus (Židé pro Ježíše) obvykle se zakaboní a snaží se diskuzi vyhnout. Tedy i tito lidé stáli Pavlovi za oslovení, i s nimi se zaobíral. Další skupina byli ti bez Zákona, tedy Řekové, což tehdy nebyl pouze etnický pojem, ale myšlenkové vymezení tehdejšího antického člověka. Jejich pojetí božství bylo velmi neurčité. Víra v olympské bohy se již dávno stala pro většinu z nich folklórem a tehdejší situaci nejlépe vystihoval výrok: možná bohové jsou, možná nejsou, o svět však nedbají. Tedy tito lidé byli Pavlovu světu vzdáleni ještě více, přesto se jimi také zabývá, přesto i oni jsou předmětem jeho zájmu. Ostatně vliv jejich filosofie, tedy (v oné době) stoicismu a epikurejství je na jeho epištolách jasně patrný a jeho údajné dopisy se Senekou se dlouho pokládaly za pravé.

Ale lidé se neliší pouze svými názory nebo pohledem na víru, ale také svým postavením v životě. Někteří jsou slabí, jiní jsou diskriminovaní, další nešťastní nebo bezradní. O nich Pavel říká: Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, všem jsem se stal vším. Tedy v posledku není nikdo, koho by vyloučil z debaty. A to, to si prosím povšimněte,  z debaty rovného s rovným. Tedy s Židem jako Žid, s Řekem jako Řek, se slabým jako slabý atd. Proč to dělal? Pavel sám poznal po bolestných zkušenostech Kristovo evangelium jako největší hodnotu ve svém životě. Jako hodnotu, pro kterou má cenu se všeho ostatního vzdát, opustit i rozum svůj a vyrazit třeba do daleké Hispánie odkud se už asi nevrátil. Ale poznal Kristovo evangelium také jako hodnotu, ke které se musí každý sám za sebe dopracovat,(tak jako se k ní musel dopracovat on), poznal evangelium jako hodnotu, kterou není možné vnutit, nařídit předepsat. Protože pravda evangelia je svobodná, nespoutaná, je nad námi, my nejsme jejími vlastníky, my nejsme jejími majiteli, kteří si s ní mohou libovolně nakládat.

Církev na tuto Pavlovu zásadu velmi rychle zapomněla. Jakmile přestala být pronásledovaná a získala podíl na moci, už diskutovala z pozice síly, už křtila ohněm a mečem, už upalovala tělo pro spásu duše, o které nevěděla vůbec nic. Ani o spáse, ani o duši.

I my dnes máme tendenci mluvit z pozice majitelů pravdy nebo přinejmenším přezíravě k pravdám těch druhých. I když to jsou všechno jenom naše lidské pravdy, které se s tou Boží vůbec nemusí potkávat, i když my si to třeba myslíme. Chováme se, jako bychom nebyli všichni stejné, stejně milované děti Boží. Vzpomínám si na jeden týden v Chotěboři na setkání studentů prvních ročníků ETF (v dobách, kdy to ještě bylo mnoho lidí), kdy jeden student z malé protestantské denominace s bohorovnou samozřejmostí vyprávěl: církev, to je loď na moři a kdo na té lodi není, tak má prostě smůlu, tak se utopí. Jeden renomovaný učitel ETF se na mě obrátil s vytřeštěnýma očima a řekl mi: Pepíku, za něco takového bych snad i vylučoval z fakulty! Jasně, že nevylučoval, na to je příliš hodný, ale v tu chvíli si prostě potřeboval od té hrůzy ulevit. Kde se bere v některých křesťanech ten pocit nadřazenosti a povýšenosti?

Apoštol Pavel také kdysi tímto pocitem trpěl. Ještě jako pravověrný Žid krutě pronásledoval křesťany, ještě jako majitel pravdy a jediného správného názoru neváhal krutě stíhat ty, kteří to viděli jinak. Pak ale oslepl, aby prohlédl a ten svůj nový pohled obhajoval se stejnou vehemencí jemu vlastní. Už ale ne jako majitel pravdy, ale jako služebník všech, který je ochoten stát se pro evangelium čímkoliv.

Jak bychom si tedy odpověděli na ty tři otázky z úvodu? S kým se to Pavel vůbec bavil, proč a jakým způsobem to dělal. Bavil se s každým, protože sám poznal evangelium jako nejvyšší hodnotu a chtěl ji s každým nesobecky sdílet.

Co že se to tedy po nás chce, chceme-li brát evangelium (tedy tu dobrou zprávu) vážně tak jako apoštol Pavel? Bavit se s každým na jeho úrovni, neválcovat ho svými pravdami a dát mu čas i prostor, aby si to svoje osobní, k němu promlouvající vyznání našel sám. Oslovme tedy mnohé, abychom získali aspoň některé. Ne ovšem primárně jako budoucí plátce saláru v Soběhrdech, jak by mohlo některé technicistní typy napadnout, ale jako ty, kteří se budou radovat z poznaného evangelia ať už se budou nacházet kdekoliv.

A jestli se nám nechce? No tak ne. Můžeme svoji hřivnu klidně zakopat, ať si tam třeba shnije.

Jistě se ale někteří najdou.

Amen