Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

1. čtení IV. Mojžíšova 11, 4-33

4 Chátru přimíšenou mezi nimi popadla žádostivost. Rovněž Izraelci
začali znovu s pláčem volat: „Kdo nám dá najíst masa?
10 Mojžíš slyšel, že lid pláče, každý u vchodu do svého stanu, čeleď
vedle čeledi. Hospodin vzplanul velikým hněvem. I Mojžíš na to hleděl s
nevolí
16 Hospodin Mojžíšovi odvětil:
Ponesou pak břímě lidu s tebou, neponeseš je už sám.
18 A lidu řekneš: Posvěťte se pro zítřek. Budete jíst maso, protože jste s
pláčem volali k Hospodinu: ‚Kdo nám dá najíst masa? Jak dobře nám
bylo v Egyptě!‘ Hospodin vám dá maso a najíte se.
31 Vtom se zvedl vítr seslaný Hospodinem, přihnal od moře křepelky a
rozhodil je po táboře….
32 Lid se hned pustil do sbírání křepelek a sbíral je po celý den i po
celou noc a po celý příští den.
33 Ještě měli v zubech maso, ještě nebylo ani rozžvýkáno, když
Hospodin vzplanul proti lidu hněvem a počal lid bít převelikou ranou.

2. čtení Zjevení 15,1-4

1 A viděl jsem na nebi jiné znamení, veliké a podivuhodné: sedm
andělů, kteří přinášejí sedm posledních pohrom – jimi se dovrší Boží
hněv.
2 Viděl jsem jakoby jiskřící moře, planoucí ohněm, a viděl jsem ty,
kteří zvítězili nad dravou šelmou, nesklonili se před jejím obrazem a
nenechali se označit číslicí jejího jména. Stáli na tom jiskřícím moři,
měli Boží loutny
3 a zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu:
„Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí;
spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů.
4 Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty
jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou,
neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo.“

Kázání

Letní vysoká oblaka v nás vyvolávají slavnostní pocity podobně,  jako když vstoupíme do barokního kostela sv. Markéty v Břevnově v nedělním dopoledním slunci,  které dopadá dovnitř šikmo z výšky  Dienzenhoferovými elipsovitými okny, a v čele chrámu se tyčí  nádherný oltář se spirálovitými sloupy. Nebo když vstoupíme do Mariánské Týnice na Plzeňsku podle návrhu  Jana Blažeje Santiniho. Kde světlo dopadá dovnitř lucernou ve vysoké kupoli a oltář vytvořený iluzívní malbou stoupá vzhůru, jako bychom hleděli spolu s Janem na nebe, které se otevřelo a my smíme vidět, co se odehrává v nebi.

Zjevení Janovo, zvané též Apokalypsa, je kniha až na konci bible , které se možná bezděčně vyhýbáme, protože víme, že nás chce vyvést z míry neobvyklými , znepokojivými obrazy a líčením katastrofických pohrom, které přijdou na konci světa. Jak se máme srovnat s tím, že Syn Člověka , tedy Ježíš Kristus, má bílé vlasy??? Jak to, že Beránek, kterého má ve znaku Jednota Bratrská, má mít sedm rohů a sedm očí jako nějaké bizarní monstrum?

A proč číst Apokalypsu dnes, když doba dovolených a prázdnin už se chýlí k závěru? Tak asi o to víc toužíme po troše klidu, využít pár chvil oddechového času, které zbývají, a dobít aspoň částečně baterky někde stranou od hlučícího davu….. Možná že právě proto tu dnes pro nás apokalypsa je.  Místo příběhů a naučení , na která jsme zvyklí, nabízí rozostřené obrazy, znamení, hádanky k rozluštění, číselné jinotaje. Jan nám v knize Zjevení podává univerzální  vizi všeho, co existuje - nebe jako místa, kde přebývá Bůh, a světa Bohem stvořeného , svěřeného do správy člověku. Je to jakási Teorie Všeho bez kosmologických aspirací.

Obrazy na sebe navazují a střídají se s líčením pohrom a katastrof. Vše tvoří jeden celek, ze kterého je obtížné vyjmout jen část a zabývat se jí samostatně. Jan  nás vede k dotváření obrazů podle našich vlastních zkušeností a představ. A tak máme vlastně každý před očima něco  trochu jiného.

Janovo zjevení nás činí účastníky jakési permanentní slavnostní bohoslužby : jejím dějištěm je nebe s trůnem a  oltářem, a moře oddělující zemi. Scény chvalozpěvů střídají scény pohrom, zástupy nebeské střídají zástupy pozemské. Janovo zjevení se samo označuje za proroctví. Přináší nejen odhalení, kam směřuje všecko dění, ale obrací se zcela konkrétně ke konkrétním lidem. Zjevení obsahuje sedm dopisů sedmi  sborům v Malé Asii. Z nich vyzařuje až drtivá pravdivost vůči tehdejším adresátům, můžou ji pocítit i dnešní čtenáři v naší církvi.  Dopisy jsou také posilou a povzbuzením pro tehdejší křesťany drcené Domiciánovým a předtím Nerovým pronásledováním , kdy odmítnutí vzdát božskou poctu císaři stálo život, kdy kvetlo udavačství a tehdejší křesťané žili v neustálém strachu. Možná se cítili jako na vymření, jako když my jsme v depresi z toho, jak nás ubývá a jak se nedokážeme uživit. Na tuto depresi  a beznaděj Janova apokalypsa reaguje a dává nám silnou povzbuzující injekci.

Před námi je další z řady obrazů. Z pozadí nebeské scény přichází, blíží se sedm andělů , nositelů sedmi posledních pohrom. Ti andělé se blíží  jakoby stále, takže se nám před očima zvětšují. Anděly vidíme, pohromy nevidíme, jen tušíme a za chvíli se dočteme, že jsou skryty v nádobách. Blíží se skrytá hrozba. Pohromy, které přináší, mají naplnit Boží hněv. Jak ale může Bůh posílat na lidi pohromy? Bůh, který svůj lid miluje a který jej vyvedl z egyptské totality?  Rádi bychom to spojení pohrom a Božího hněvu nějak obešli. Třeba tím, že si všimneme a zdůrazníme, že ty pohromy jsou poslední, doopravdy poslední, takže po nich už docela jistě žádné další nebudou. – Na to lze namítnout, že bude přece konec světa, tak na tom nesejde. Nebo téma Božího hněvu převedeme na obraz rodiny, ve které milující otec kárá svoje děti a když děti zlobí, tak ho to moc bolí, až rozhněvá někdy dokonce přikročí i k trestu. Hněv je přece emoce, která patří i k lásce a vyjadřuje,  jak moc se nás chování blízkých – nebo bližních - dotýká. Jenže ani tohle obcházení nám moc nepomůže. Bible ví o tom, že lidská svévole vyvolává Boží hněv a jejím důsledkem je i trest. Tak jsme to už dnes četli  z knihy Genesis. Po velkolepém vyvedení z Egypta se Izraelci octli na poušti a nadávají na nové nejisté poměry podobně jako dnes v Čechách, když někteří z nás žehrají: „ jo, to za komunistů bylo líp!“    ….A oni ještě měli v zubech maso, ještě nebylo ani rozžvýkáno, když Hospodin vzplanul proti lidu hněvem a počal lid bít převelikou ranou.“ Celý Starý Zákon je vlastně sporem Boha s člověkem o plnění uzavřené smlouvy: Bůh smlouvu věrně plní, člověk ji porušuje a to má své důsledky vždy. Bůh je pak ten, kdo hledá nová řešení. Tak to jde jeden příběh za druhým.

Bratři a sestry , a jak jsme na tom my dnes , tady a teď? Bereme Pána Boha na 100% vážně, když se modlíme, „Odpusť nám naše viny?“ Jestli ano, tak mu přece dáváme právo, kompetenci a moc rozhodnout o vině a trestu. Našem trestu. Je to těžké. Bůh , který toto vše stvořil ( nebo je to snad jinak?) , má kompetenci to vše zbořit, zrušit a  uzavřít , nebo - řečeno v uvozovkách-  „převést na jinou společnost“, když si pod tím představíme příchod království božího.

Tak to je: Bůh, náš horlivě milující otec v nebesích, vzkazuje komukoli z nás, nejen sedmi sborům v Asii: „znám tvoje skutky“ Pán Bůh mě přece zná skrz naskrz.  Zná přesně moje průběžné skóre. Raději, prosím, ne, není o co stát.

Zatímco andělé kráčejí s pohromami a Boží hněv se zvolna vrší, my jsme spolu s Janem na překrásném řeckém ostrově v Egejském moři blízko Malé Asie a vidíme -  a nepochybně můžeme i dnes jako turisté vidět -  večerní letní moře před západem slunce,  hladké jako sklo a jiskřící jako drahokamy,  jen se po něm projít.  A na hladině opravdu stojí nějací lidé. Jsou to ti, kdo obstáli , když  se nepokořili před šelmou zvůle a totality, ať je to Řím, násilná christianizace, Hitler, Stalin nebo ti další. Kolik je těch, kteří obstáli, nevíme. To neví nikdo, jenom Bůh a nechme to, prosím, na něm a mysleme při tom třeba na Petra, který zapřel Krista hned třikrát. Především jsou tam asi ti, kdo svoje vítězství nad šelmou zaplatili životem: mučedníci.

Tento obraz nám připomíná slavnostní vyhlášení vítězů, kde jiskřící hladina moře tvoří stupeň pro vítězný tým a zdá se, že moře, které pro vítěze tvoří pevnou podložku k stání, by pro kohokoliv jiného znamenalo propadnout se do mořských hlubin. Podobně jako když vítězové olympiád zpívají hymnu své země, i oni zpívají píseň Mojžíšovu a Beránkovu. Píseň O Hospodinově vítězství v knize Exodus 15 zpívá Mojžíš s Izraelci po zkáze Egypťanů v Rudém moři, kterým předtím oni zdárně bez úhony prošli. Mojžíšova píseň začíná slovy

„Hospodinu chci zpívat, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem.“

Naše hymna vítězů zpívá o Boží velikosti, slávě a spravedlnosti, ale na rozdíl od Mojžíšovy písně  místo o zkáze nepřátel mluví o jejich nápravě a spáse. Jak je to možné?  Vždyť přece ti, kdo dokázali odolat totalitnímu tlaku a nepoklonili se císařově modle, jsou skuteční hrdinové, na rozdíl od starozákonních Izraelců na poušti, kteří na své záchraně neměli žádný podíl, jen se nechali vyvést!

Představme si jako obraz, že text s Mojžíšovou písní z Exodu má v rukou Pán Ježíš v synagoze a místo doslovného čtení říká text ze Zjevení: asi by tím farizeje naštval. Ta píseň je ale píseň Beránkova a to ukazuje na Krista ukřižovaného a vzkříšeného.

A právě proto, že je to už píseň Beránkova a ne jen píseň Mojžíšova, se v ní nezpívá o zkáze hříšníků, ale o jejich nápravě a o konečné záchraně všech národů všech dob. Oni přijdou a skloní se, protože slyšeli věčné evangelium,  jak se píše v přechozí kapitole Zjevení:

Zjevení Janovo 14, 6 Tu jsem viděl jiného anděla, jak letí středem nebeské klenby, aby zvěstoval věčné evangelium obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu.

Oni přijdou a skloní se, a to stačí. Přece „pouhou milostí spaseni jsme“.

Bůh říká Mojžíšovi:‚Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Ř 9,15-16)

Oni přijdou a skloní se, věřme tomu, že to nebude až v soudný den. Vždyť spravedlivé Boží soudy už vyšly najevo: neboť tak Bůh miloval svět, - tento ztrápený  a nemocný svět, že dal svého jediného Syna.  A on, ten zabitý Beránek , sedí na jeho pravici a přijde soudit živé i mrtvé.

Sedm andělů přinášejících sedm posledních pohrom přichází. Království Boží se přiblížilo. Čiňte pokání.

Amen.

Záhadná kniha Zjevení na konci bible, které málokdo rozumí , ještě pokračuje. Možná, že je čas se do ní začíst ještě o prázdninách a dojít až na konec.