Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Text:     Základem pro dnešní kázání je celý ten biblický oddíl z 9.kapitoly Janova evangelia o uzdravení slepého, kterému jsme naslouchali při prvním čtení, a z něhož nyní připomenu již jen verš 39, kde Ježíš říká:

„Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“

Vždy když brouzdám po internetu, po stránkách odkazujících se na biblická svědectví, zjišťuji, že Bible se dá číst a dá se k ní přistupovat opravdu velice různě. Nad některými přístupy zůstává dokonce až rozum stát, nad některými se člověk spíš jen pousměje.

Mně však teď nejde o nějaké extrémy. Ale o přístup celkem častý, o přístup, kdy k Bibli přistupujeme jako k informaci o tom, „jak se věci kdysi staly“. Tedy o přístup, kdy v Bibli hledáme přesný popis minulých událostí, kdy k ní přistupujeme jako by to byla kniha reportážní a dějepisná.

Jenomže Bible není  kniha reportáží. Není to  kronikářský záznam minulosti.  Je to kniha svědectví – jak to kdysi formuloval jeden  profesor teologie –  „svědectví víry a k víře“.  Neboli jinak řečeno: není to kniha, která jen neosobně, nezaujatě něco popisuje, je to kniha, která naopak osobně, zaujatě svědčí, která vypovídá právě o víře svých autorů, o tom, jak o ní přemýšlejí, čím jim je, kam je vede.

O tom se však dá psát různě, různou formou. Tak jako například jeden  německý novozákoník na konci minulého století napsal  souhrn historického bádání o Ježíšovi - ale nenapsal to jako pouhou  učebnici plnou suchých fakt, plnou strohých vědeckých  rozborů a informací,  nýbrž napsal to jako příběh. Napsal to formou vyprávění, kde použil mnohá fakta a poznatky, a přesto nešlo o pouhý popis toho, jak to bylo. Spíš šlo o to dát všem těm faktům a poznatkům živost a dynamiku.

A tady se už dostávám k tomu dnešnímu janovskému oddílu, neboť evangelista Jan udělal vlastně něco podobného. I tady si můžeme říct, že jde o pouhý záznam, pouhý popis jedné dávné události, toho, „jak se to tehdy odehrálo“. Ale i tady jde spíš o svědectví víry formou příběhu, formou vyprávění.  O svědectví víry, za kterým se jistě skrývají i mnohé historické skutečnosti, kde je však zároveň skryto a zakomponováno i mnoho teologických výpovědí, výpovědí o Bohu, o Ježíši Kristu a o víře v něj.

A nebyl by to ani evangelista Jan, kdyby právě nemluvil i v mnohých skrytých a symbolických rovinách.

Ten příběh se při letmém čtení může skutečně jevit jen jako popis jednoho tělesného uzdravení. Jenomže  když ten příběh čteme pozorně, zjistíme, že už na samotném počátku, ještě než je řeč o uzdravení, přichází ke slovu vlastně něco jiného. Totiž dosti zásadní teologický problém.

Ježíš a učedníci potkávají člověka od narození slepého a hned se ptají, hned řeší: kdo za to může? Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? Kdo je vinen jeho nemocí?

Vnímají tedy nemoc jako trest, jako Boží postih, jako odplatu za něčí provinění. Vůbec si nepřipouštějí, že by to mohlo být jinak. Jsou zvyklí vnímat každý životní problém, nemoc, těžkost  právě a jen jako důsledek viny. To je jejich jednoduché schéma, které by se jistě dalo podepřít i některými biblickými citáty.

Jenomže dělat z určitých svědectví víry, řečených v určité situaci, obecné schéma, šablonu na všechny ostatní situace, v tom je právě problém. Bible je mnohohlasé svědectví, a tak už i ze starého Zákona, nejvýrazněji z knihy Job, zaznívá polemika s takovýmto, de facto záslužnickým a vypočítavým pojetím. Job byl spravedlivý, a přece neprožil bezproblémový život, Job se neprohřešil, a přesto jej mnohé zlé postihlo.

Vnímat tedy všechny těžkosti života, nemoci a soužení jako důsledek  lidského provinění, jako Boží odplatu za zlé jednání není něco, co by souznělo s křesťanskou vírou. Křesťanská víra není o zajištění bezproblémového života, kdy si dobrými skutky zajistím u Boha životní pojištění proti každé těžkosti a kdy si naopak každý zlý skutek náležitě odskáču. 

A tak i Ježíš v tom dnešním janovském příběhu takovouto jednoduchou souvislost mezi lidským proviněním a  nemocí odmítá. Nezabývá se žádnou vinou. Dívá se naopak na věc z úplně jiného úhlu, když svým učedníkům odpovídá: Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.

Tedy ne příležitost k lustraci druhých, k jejich morálnímu hodnocení, ale příležitost  ke svědectví o Bohu milujícím, osvobozujícím, pomáhajícím – jsou něčí životní těžkosti, nemoc, neštěstí.

Tak to Ježíš říká svým  učedníkům a dodává: Musíme  konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Dokud k tomu máme možnost a příležitost.

A pak  slepého posílá k rybníku Siloe (což mimochodem zase znamená Poslaný) – jakoby se chtělo naznačit, že  „poslání“ souvisí s uzdravením -  odkud se již onen slepý navrací s uzdraveným zrakem.

Tím však příběh nekončí. Naopak přichází něco, co se podobá soudního procesu. Procesu, kde hlavním svědkem je uzdravený slepec, ale obžalovaným  samotný Ježíš. A  předmětem sporu je pak otázka, kým tento Ježíš vlastně je.  S kým se v něm smíme setkat? Je to protináboženský provokatér? Anebo je od Boha? Koná Boží vůli anebo je to naopak člověk pochybný, člověk Bohu vzdálený – tedy  prostě a jednoduše hříšník?

To je to, oč teď v tom příběhu jde. Korunním svědkem, jak už bylo řečeno,  je tu právě onen uzdravený slepec. 

S čím se však musí tento svědek potýkat?  Nejprve se svým okolím, s těmi, v jejichž sousedství žil, kteří jej znali dříve. Ti všichni mu moc nevěří. Znali ho předtím, vidí jeho změnu, ale přesto pochybují. Nechce se jim věřit, že by to byl on. Navzdory tomu, co vidí i co slyší od uzdraveného. Chtějí to mít potvrzené od náboženských autorit. A tak vedou uzdraveného k farizeům.

A tady Jan vsunuje nikoli nepodstatnou poznámku – totiž, že Ježíš uzdravil slepého v sobotu, tedy ve sváteční den, kdy se podle náboženských předpisů nic takového dělat nemělo. A hned je tu další teologický problém. Co rozhoduje: přesné dodržování náboženských předpisů, anebo jde ve víře o něco víc?  Je Boží vůle v přesném dodržování těchto předpisů anebo v osvobozujících skutcích, které „dávají prohlédnout“, které navracejí slepým zrak? Co je postatou víry?

Mezi farizei, jako dalšími účastníky procesu s Ježíšem, se na toto téma strhne bouřlivá diskuse. Jedněm  je to jasné ihned: Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu. Předpis je předpis a žádné výjimky se nemají tolerovat. Zpochybňovat věkovité náboženské předpisy, je cesta do pekel a konec náboženství – tak o tom byli přesvědčeni, a tak to leckteří představitelé náboženství a věřící vidí dodnes.

To, že někomu bylo pomoženo, že byl někdo osvobozen, že opět prohlédl, to tyto náboženské autority zcela pomíjejí. Nejsou to schopny vidět.  Jsou k tomuto prokazatelnému dobru zcela slepí.

Ti druzí  nad tím však mají alespoň pochybnosti. Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení?

Pak jsou tu ovšem ještě další účastníci procesního řízení – rodiče slepého. Rodiče, zastupující zde ty, kteří sice viděli změnu v životě svého syna a potvrzují ji, ale kteří si zároveň nechtějí kvůli víře v životě působit nějaké těžkosti. Tolik pro ně zas víra neznamená, aby si kvůli ní komplikovali život. To se raději zařadí a podřídí autoritám, než riskovat nějaké potíže. Víra jakožto osobní postoj života, víra jako svoboda v Bohu – to je jim cizí. To raděj budou poslušni autorit - byť nepravých.

Uzdravený se tedy opět vrací k výslechu před farizee. Je to na něm. Na jeho svědectví. Zalekne se i on?

Ne, nezalekl se. Ale ani si na nic nehraje. Zatímco farizeové si myslí, že vidí do všeho – My víme, že ten člověk (tedy Ježíš) je hříšník – uzdravený klidně přiznává: Je-li hříšník nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.

Farizeové však nedají pokoj a stále znovu se – už po několikáté – uzdraveného vyptávají, jak mu otevřel oči. Je už z toho znaven, a tak si neodpustí drobnou jízlivost. Již jsem vám to řekl, ale vy jste to nevzali na vědomí. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?

Pro tento druh humoru však neměli farizeové pochopení a tak se strhla další vzrušená diskuze. Jenomže farizeové již  na teologické argumenty neslyší. Ve své domýšlivosti, která si myslí, že o Bohu ví první poslední, a která víc než živou vírou je pouhým tradicionalismem, pouhou neschopností otevřít se čemukoli novému, nakonec končí už jen u autoritářských prostředků: u urážek a osobního ponižování.  Je přece nebude nikdo poučovat.

Tím končí onen proces svědectví. Ale nebyl by to  právě snad ani evangelista Jan, kdyby zůstal ve svém vyprávění jen na jedné rovině. Kdyby svůj příběh o uzdravení slepého, nevyústil do duchovní roviny. Kdyby nakonec nenaznačil, že ten příběh uzdravení slepého bylo znamení, kde více než o tělesnou slepotu a tělesné vidění, šlo nakonec o vnitřní duchovní slepotu a vnitřní duchovní vidění.

A tady Jan právě říká a sám svědčí: nebýt v životě slepým, to není záležitost nějakých vrozených vlastností,  ba ani dokonce to není především ani jen  záležitost nějaké lepší náboženské informovanosti. Vždyť slepý od narození v tom příběhu nakonec prohlédl, kdežto farizeové, tedy ti, kteří  měli lepší „vstupní informace“ se naopak nakonec ukázali slepými. Neschopnými prohlédnout a vidět, co dobrého k nim v Ježíši Kristu přichází.

Ale co jim bylo překážkou? Neinformovanost? Nějaký vrozený handicap? Ne, nic takového. Byla to jejich domýšlivost, v níž si mysleli, že všechno již ví i vidí. Že už právě mají na všechno patent: na Boha, na pravdu, na to, jak život funguje, jak je to s nemocemi, s hříchem i s čímkoli jiným.

Právě proto bylo jejich vidění slepé. Právě proto jim ani Ježíš nemohl otevřít oči. Protože oni byli moudří sami v sobě. Protože oni už vlastně nikomu nenaslouchali. Oni už jen druhé hodnotili a soudili.

A tak  to byla právě jejich pyšná víra, co jim zavřelo oči.

Ježíš však i “slepým dává zřít“  jak to zpíváme v jedné písni, a jak o tom tím dnešním příběhem svědčil i evangelista Jan.  To je jeho jednoznačné poselství.

Člověk si však přinejmenším musí svou slepotu přiznat. Má-li však pocit, že vidí všechno nejlíp, pak naopak zůstane slepý i ke své slepotě.     Amen.