Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Text I. Čtení Přísloví 1,22-33

II. čtení Matouš 7,1-5

Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.

Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ´Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka´ a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.

Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.

Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ´Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka´ a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. Mt 7,1-5

Milé sestry, milí bratři,

vítám Vás na dnešním shromáždění. I dnes se budeme zamýšlet nad tím, jak nejlépe následovat Pána Ježíše Krista a jak lze překonat překážku v podobě pýchy či sobectví.

Evangelista Matouš zapsal ta slova o tom, že nemáme soudit a to zvláštní podobenství o třísce a trámu v oku v tzv. kázání na hoře. Kázání na hoře je jakési Ježíšovo souhrnné učení. Učení o Božím království. Ta slova říkal Pán Ježíš svým učedníkům, tedy i nám. Při čtení se nám může zdát plné provokací a nedostižných ideálů. Ale pokud se na jednotlivá místa podíváme blíže, provokativní možná zůstanou, ale nedosažitelná již nikoli.

Při prvním čtení jsou provokativní i slova „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ Copak je možné žít bez soudů? Vymáhání spravedlnosti? V našem současném světě to možné není. Ale Ježíš nehovořil o tomto světě, ale o Božím království. Jak se má člověk chovat, aby mohl vstoupit do Božího království. „Nesuďte!“ Mám se vzdát kritického myšlení? Mám přestat posuzovat informace? Dělit je na fakenews, hoaxy, dezinformace, lži, polopravdy a já nevím, jak se všechny ty nepravdy a účelové informace nazývají?! Mám přestat přemýšlet o tom, co je dobré a co špatné?  Nikoli, nic z toho se po nás nechce. Naopak. Máme se snažit vidět dobře, máme přemýšlet a posuzovat věci kolem sebe podle měřítka Božího království.

Čeho se tedy týká onen příkaz „Nesuďte!“? Nemáme posuzovat – pomlouvat jiné lidi. Nemáme soudit naše blízké, bratry a sestry, naše sousedy, kolegy v práci. Jak se oblékají, jak a kde žijí, nemáme kritizovat jejich názory. Nepovyšovat se nad ně, nemanipulovat s nimi. Soudit druhého znamená přivolávat na sebe Boží soud. „Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni“ V češtině se to dá vyjádřit příslovím „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“ – když zavolám „jsi skvělá“ ozvěnou se mi vrátí „jsi skvělá!“; co mi vrátí ozvěna, když zvolám „Mýlíš se!“? … Ano, „mýlíš se“

Ježíš nás vede k tomu, abychom druhého nehodnotili pouze podle jeho dobrých a špatných stránek, ale vyzývá nás k milosrdenství a k odpuštění – k odpuštění toho, co je v našich očích špatné. Ježíš nám radí buďte milosrdní, neb na posledním soudu bude rozhodovat míra vašeho milosrdenství!

Kdyby to učedníci náhodou nepochopili, dodal Ježíš ilustraci, podobenství o dvou lidech. Aby to podobenství vyznělo provokativně i nám – jak to měl Ježíš jistě v úmyslu – bude lepší, když si to představíte jako ve filmu:

Na scéně jsou dva muži. Jeden si protírá oko, asi mu tam něco spadlo. Druhý se blahosklonně usmívá a podbízí se: ´Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku z oka!“ První na něj pohlédne a vyleká se. Začíná ustupovat. Druhý se usmívá, ale vypadá zvláštně – při bližším pohledu vidíme, že z jeho oka něco trčí, něco jako TRÁM! Tak veliký, že přes něj nemůže vůbec vidět a tento muž chce vyndávat malé smítko?! Situace je komická i vážná zároveň. „Pokrytče!“, ozve se hlas Ježíšův; muž s trámem padá k zemi. „Nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“ Muž pokleká k modlitbě. Modlí se dlouho. Když se zvedne, trám v oku již nemá.

Milé sestry, milí bratři, nyní se společně zamysleme nad tím obrazem. Mohu se ptát: v jaké roli se nacházím já? Mám v oku smítko či trám? Obávám se, že zpočátku bychom měli být v roli toho člověka s trámem. Tato domněnka vychází z toho, že v nezaujatém výhledu mi mohou bránit předsudky jako trám; a také - člověk nevidí sám sebe, nevidí se z odstupu, nevidí se tak, jak ho vidí ostatní; nevidí své oči. Trám v oku. Ukazuje fakt, že nikdo nedokáže plně vidět motiv jednání toho druhého. Proč udělal to, co udělal.

A můžeme se ptát dál: Co je můj trám? Může to být PÝCHA, zaslepenost, sobectví. Ať to nazveme jakkoli, vždy se jedná o hřích.

Pyšný člověk je především v nelibosti u Boha i u lidí, je arogantní

• Projevy pýchy jsou marnivost toužící po poctách i po slávě
• Pýcha je spojena s žárlivostí a přezíravostí vůči druhým

Pyšný člověk staví sám sebe na roveň Bohu, a tak odmítá jakoukoli závislost na Bohu; nesnáší napomenutí a prchá před pokorou.  Je uzavřený vůči milosti a je zaslepený vlastním hříchem.  V prvním čtení jsme četli volání moudrosti k hlupákům a prostoduchým lidem, kteří ne a ne uvidět svůj hřích, otevřít oči a nalézt pravou moudrost, která by je mohla přivést na cestu obrácení.

Častým důsledkem pýchy bývá ZASLEPENOST vůči sobě i vůči druhým. Zavíráme oči před nouzí lidí, kteří jsou kolem nás, zavíráme oči před utrpením světa. Také máme strach podívat se sami na sebe. Mohli bychom objevit, že i v nás jsou nějaká slepá místa, která potřebují objevit, prosvítit a vyladit, objevíme, že v sobě neseme zbytečnou zátěž, která nás sráží a my pak propadáme pocitům nedostatečnosti a méněcennosti.

„Jsem hrozný/á. Nic nedokážu. Neplním očekávání druhých.“ Zaslepení bývají i lidé, kteří mají narušený vztah se sebou a díky tomu nevidí svá obdarování od Boha, nevidí, že jsou stejně schopní jako ostatní (a možná i schopnější).

Co je můj trám? Ať to nazveme jakkoli, vždy se jedná o hřích.

HŘÍCH je narušený vztah s Bohem i s lidmi. Je to protiklad k Boží vůli – porušení dvojpřikázání lásky (jak zní? „Miluj Hospodina Boha svého celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou duší. Miluj bližního svého jako sebe samého“ (Mt 22,37-39) – tedy – ne-láska k Bohu, bližnímu i sobě samému.

O lásce existuje mnoho knih, já si vypůjčím knihu Ericha Fromma Umění milovat [1], ve které autor krásně vystihuje pojmy láska k sobě a sobectví.

Fromm vychází z toho, že v západním myšlení má dlouhou tradici přesvědčení, že ctností je milovat druhé, ale milovat sebe samého je hříšné – je to projev pýchy a sobectví. Pokud mám rád/a sebe, nemohu mít rád/a bližní, a proto je sebe-láska totéž co sobectví. A je-li sebeláska = tedy sobectví hřích, pak musí být ctností opak, tedy nesobeckost.

Opakování: předpokládejme, že sobeckost je hřích, nesobeckost je ctnost.

Jaký je nesobecký člověk podle Ericha Fromma? „Nesobecký člověk nechce nic pro sebe, žije pro druhé, je hrdý na to, že sám sebe nepovažuje za důležitého. Nechápe, jak se může stát, že navzdory své nesobeckosti je nešťastný a že jeho vztah k nejbližším lidem je neuspokojivý.[2] Schopnost k lásce a k jakékoli radosti je u nesobeckého člověka ohromena, je pln nepřátelství k životu a za fasádou nesobeckosti skrývá soustředěnost k vlastní osobě.

Přemýšlejte tedy sami, dá-li se i teď říct, že nesobeckost je ctnost. Řekla bych, že nesobecký člověk je spíš zaslepeným člověkem.

Naproti tomu sobectví je všeobecně uznáváno jako hřích. „Sobecký člověk se zajímá jen o sebe, chce vše pro sebe, necítí radost, když dává, jen když bere. Na vnější svět pohlíží z hlediska toho, co může z něho vyzískat; chybí mu zájem o potřeby druhých a úcta k jejich celosti a důstojnosti. Neumí vidět nic než sebe; posuzuje všechny a všechno z hlediska užitku, který z nich může mít [3].

Překvapivě i sobecký člověk se nemiluje příliš mnoho, nýbrž příliš málo; ve skutečnosti se nenávidí. Tento nedostatek něžnosti k sobě samému působí, že se cítí nicotný a zklamaný. Zdá se, že příliš pečuje o sebe, ale ve skutečnosti se jen neúspěšně pokouší zakrývat, že je uvnitř zcela prázdný.

Před hříchem sobectví i nesobeckosti se musíme mít na pozoru, neboť se umí dobře schovat, např. i za pomoc a péči o druhé, za dobročinnost i ochotu. To není samo o sobě špatně – záleží na motivaci. Pokud je motivací vyvýšit sám/a sebe a ukázat ostatním, jak jsem dobrý/á! Pokud chci naplnit nějakou svoji potřebu na úkor druhého – pak je to hřích. Když poukazujeme na chyby druhých za účelem vyzvednout se „Já to umím a dělám to lépe a rychleji!“ – je to také narušený vztah k bližnímu.

A je nějaká cesta ze zaslepenosti, pýchy a sobectví VEN?

Odpověď zní ANO.

 Hospodin otevírá oči slepých, Mesiášovým úkolem je otevírat slepé oči. Zápas proti hříchu je záležitostí víry. Apoštol Pavel se nás v listu do Říma ptá „Či snad pohrdáš bohatstvím (Boží) jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“

Hřích tedy můžeme přemoci tak, že přijdeme k Ježíši Kristu a činíme pokání. V modlitbě vyznáme svůj hřích. Vyjádříme své veliké provinění a také svou lítost. Naše pokání musí být opravdové a upřímné. Bůh totiž vidí do našich srdcí a rozpozná naše motivy. A shledá-li to vše upřímné a opravdové – stane se zázrak. Bůh nás neodsoudí jako hříšníky, ale ve své lásce a milosrdenství nám odpustí a tím nás zbaví trámu z oka. Díky tomuto zázraku se již nebudeme trápit hříchem ponižování či povyšování a budeme lépe odpouštět provinění druhým.

Sami k sobě budeme přistupovat láskyplně; budeme žít v sebe-lásce. Dle Ericha Fromma sebeláska a sobeckost nejsou to samé, ale jsou to protiklady. Mám-li přikázáno milovat všechny lidi – pak musím milovat i sebe, neb já jsem také člověk. Láska a úcta k druhému a pochopení mého bližního nemůže být oddělena od úcty a lásce k sobě, od pochopení sebe samého. Neboť láska k sobě samému je nerozlučně spjata s láskou ke každé jiné bytosti.

Ke svým bližním budeme přistupovat s milostí, stejně jako se Bůh milostivě zachoval k nám. A nebudeme již soudit, posuzovat ani kritizovat druhé.

Budeme se dívat optikou lásky, která je vždycky plná milosti, dobroty a shovívavosti.