Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Sk 8,26-38

Anděl Páně řekl Filipovi: „Vydej se na jih k cestě, která vede z Jeruzaléma do Gázy.“ Ta cesta je opuštěná. Filip se vydal k té cestě a hle, právě přijížděl etiopský dvořan, správce všech pokladů kandaky, to jest etiopské královny. Ten vykonal pouť do Jeruzaléma a nyní se vracel na svém voze a četl proroka Izaiáše.

Duch řekl Filipovi: „Běž k tomu vozu a jdi vedle něho!“ Filip k němu přiběhl, a když uslyšel, že ten člověk čte proroka Izaiáše, zeptal se: „Rozumíš tomu, co čteš?“ On odpověděl: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží!“ A pozval Filipa, aby nastoupil a sedl si vedle něho. To místo Písma, které četl, znělo:

‚Jako ovce vedená na porážku, jako beránek, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa. Ponížil se, a proto byl soud nad ním zrušen; kdo bude moci vypravovat o jeho potomcích? Vždyť jeho život na této zemi byl ukončen.‘

Dvořan se obrátil k Filipovi: „Vylož mi, prosím, o kom to prorok mluví – sám o sobě, či o někom jiném?“ Tu Filip začal u toho slova Písma a zvěstoval mu Ježíše. Jak pokračovali v cestě, přijeli k místu, kde byla voda. Dvořan řekl: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ Filip mu řekl: „Jestliže věříš celým svým srcem, nic tomu nebrání.“ On mu odpověděl: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“ Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil.

Milí bratři, milé sestry,

přiznám se, že jsem dlouho vnímala příběh, který je základem dnešního kázání, jako trochu zbytečně zázračné vyprávění o tom, jak se šířila křesťanská víra. 

Ježíšovi učedníci, kteří se před pronásledováním Židy rozutekli do světa, zvěstují Krista a všude, kam přijdou, „nastává veliká radost“ (8,8). Když slyším, že lidi něco jednomyslně přijímají, obvykle zbystřím. Na to se mi lidé zdají příliš různí: někdo přijímá hned, někdo si to nejdřív musí rozmyslet, někdo hned odmítne a někoho to rovnou popudí. Když evangelizátoři zvěstují Krista nadšeným davům na stadionu, skeptik ve mně tuší davovou psychózu. A znám se natolik dobře, abych věděla, že pokud mi zbudou aspoň zbytky zdravého rozumu, sama takhle nedokážu přijmout ani sadu hrnců, natožpak jakoukoli víru. Takže jací všichni. Jak by řekl dědeček, první nepravděpodobnost.

Filip, jeden ze sedmi jáhnů původní křesťanské obce, provozuje svá „velká znamení a mocné činy“ (8,13) v Samaří, oblasti, která byla považována za pomezní – nebyla ani židovská, ani pohanská. A v tom vyprávění se zdá, že Pán Bůh má někdy trochu zvláštní nápady. Představme si Filipa, jak se utrmácený a zaprášený konečně chystá dát si po dobře vykonané práci nohy nahoru, a tu se objeví anděl Páně a přikáže mu, aby se vydal k opuštěné cestě. Po ní si jako z udělání drandí ve svém kočáře papaláš etiopské královny a shodou okolností zrovna hloubá nad svitkem Písma. Pozve zaprášeného stopaře do svého povozu, a když si spolu chvíli povídají, ejhle řeka, a šup, máme tu další křest, nota bene prvního černocha a prvního Afričana. Hurá!

Naštěstí náš dnešní příběh tohle všechno sice vypráví, ale možná v něm zaznívá něco důležitějšího než prvoplánová zpráva o církvi vítězící. Totiž že Bůh se i přes všechno naše zaujetí kvantitou zajímá o jednotlivého člověka a o jeho nejhlubší touhy. Etiopský dvořan je sice správce všech královniných pokladů a zrovna vykonal pouť do Jeruzaléma, ale z hlediska židovského zákona má jeden velký problém: je to totiž eunuch, tedy člověk znetvořený, který jako takový nesměl vstoupit do Hospodinova shromáždění (Dt 23,2).

V prvním čtení (Iz 56,1–7) jsme slyšeli vizi příštího, lepšího světa, v němž bude vládnout Hospodinova spravedlnost: až nastane čas, budou přijati všichni lidi dobré vůle včetně těch, kteří byli až dosud vylučováni. Tehdy nebude říkat kleštěnec: „Hle, jsem strom suchý,“ (Iz 56,3) říká se tam. A tahle Boží vůle pro člověka se teď naplňuje. Anděl Páně možná neposílá Filipa na totálně nesmyslné místo proto, že by Hospodin chtěl, aby vznikající církev byla interkontinentální a multirasová, ale spíš proto, že od té doby, co Bůh umřel za člověka na kříži, není žádné místo tak vzdálené a žádná cesta tak pustá, aby se tam Bůh za člověkem nevydal. A žádný člověk není tak nehodný, aby mu Bůh nechtěl jít v ústrety.

Protože o to tady jde: Bůh nás předchází a čeká na nás se svým pozváním na další etapu našeho života, dokud nebudeme připraveni to pozvání přijmout. Někdy si myslíme, že Boha a odpověď na své otázky bezvýsledně hledáme, někdy jsme i unaveni tím, že se nám ho nedaří najít – a Bůh zatím mobilizuje své anděly, aby nás jeho poslové našli na tom nejnepravděpodobnějším místě, kudy zrovna vedou naše kroky. A my někdy radši, než abychom poděkovali, řekneme – shodou okolností.

To ale není celé. Z hlediska našeho příběhu určitě není náhoda, že si Etiopan četl zrovna verše z proroka Izajáše, v nichž se mluví o trpícím služebníkovi, který byl „jako beránek vedený na porážku…, vyťat ze země živých, …ačkoli se nedopustil násilí.“ (Iz 53,7–9). Stručně řečeno, dvořan si čte o utrpení nevinného. A nemyslí přitom ani tak na otázku zla jako takového, jako spíš na toho, kdo trpí – nebo přesněji kdo se ponížil a nad kým byl soud zrušen. Jak z toho koloběhu zla ven?

Problém zla je možná vůbec nejpalčivější náboženskou a existenciální otázkou, a to nejen dnes. Jak může dobrý Bůh něco takového dopustit? Tak se neptáme jen my, ale i lidé všelijak hledající. Tohle jsem si snad nezasloužila, řekla mi tuhle jedna tzv. nevěřící paní v hospici. Jakousi představu spravedlnosti v sobě máme zakódovanou všichni, a to i ti, kterým je svět náboženství jinak cizí.

Filipovi Duch svatý radí: „Běž a připoj se k tomu vozu.“ Když jsme v nouzi, je naše jediná šance, že se k nám někdo připojí – že nám bude po boku a půjde chvíli naší cestou. Jako to udělal Ježíš s deprimovanými učedníky, kteří hodili flintu do žita a vyrazili do Emauz.

I když ve víře postupem času s Boží pomocí zrajeme, vždycky nás budou napadat další otázky, na které nebudeme mít hned po ruce odpověď. Přinejmenším ne takovou odpověď, jaká se dává životem. Protože sice ledacos čteme a o ledasčem přemýšlíme, ale pořád tady zůstává ta Filipova otázka: „Rozumíš tomu, co čteš?“ Ledacos můžeme číst, ledacos se můžeme naučit zpaměti, ale abych parafrázovala Malého prince, správně rozumíme jen srdcem. A jde to většinou dost pomalu. Ale díky tomu, že naše cesty jsou různé, může být každý z nás někdy ohněm, který zapaluje další ohně. Našeho dvořana totiž nezajímá nějaká intelektuální ekvilibristika. Je sice bohatý, ale možná svým vyloučením trpí. Zrovna se vrací z Jeruzaléma, kam se vydal z náboženských pohnutek, ale nemohl tam být přijat podle svých představ. O důvodech jeho kastrace nevíme nic. Ale možná se dokonce s tím trpícím služebníkem z Izajáše identifikuje sám.

Autor Skutků nám nevypráví, co přesně Filip dvořanovi povídal. Spokojí se s tím, že mu Filip „zvěstoval Ježíše“.  Do krabičky jménem křesťanství se mnohdy přibalují různé ideologie, jež aspirují na to vytvořit myšlenkový systém, který svým vyznavačům poskytne pevnou půdu pod nohama. Smyslem křesťanství ale není zbavovat nás veškerých pochybností a ani nás uklidňovat jistotami, které se nakonec vždycky ukážou iluzorní.  

A tak ani to, co Filip zvěstuje dvořanovi, není ideologie, ale osoba toho, který přemohl zlo dobrem, který se nedal vtáhnout do onoho kolotoče, v němž za nedobro, jehož se nám dostalo, odplácíme sami dalším nedobrem. A to, co platilo pro Etiopana, platí i pro nás: i my máme zkušenost se zlem a i my máme touhu z něho vyjít. A to se nejlépe dělá s očima upřenýma na to, co dělá a jak se chová Ježíš. S tím vědomím, že na svět přišel někdo, kdo s námi cítí i tehdy, když už se sami začínáme považovat za beznadějný případ.

A vůbec nejde o to, jestli jsme přečetli všechny biblické knihy a jestli víme, že tehdejší Etiopie byla v oblasti dnešního Súdánu, nebo co byla vlastně zač ta královna kandaka. Protože dodnes platí to, co ve 14. století nadiktovala Kateřina Sienská – jedna trochu praštěná italská holka, která se nikdy nenaučila psát, ale zato z touhy následovat Ježíše pečovala o chudé a nemocné. V jednom z jejích dopisů čteme toto: „Kristus vystoupil na katedru kříže a předal nám své učení, které napsal na svém těle. Učinil se knihou, jejíž písmena jsou tak viditelná, že je může dokonale číst každý, bez ohledu na to, jak je slabý jeho rozum nebo jeho zrak.“

Amen