Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

Matouš 21,33-46

33  Poslyšte jiné podobenství: Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž; potom vinici pronajal vinařům a odcestoval.

34  Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali jeho díl úrody.

35  Ale vinaři jeho služebníky chytili, jednoho zbili, druhého zabili, dalšího ukamenovali.

36  Znovu poslal jiné služebníky, a to více než předtím, ale naložili s nimi právě tak.

37  Nakonec k nim poslal svého syna; řekl si: ‚Na mého syna budou mít přece ohled!‘

38  Když však vinaři shlédli syna, řekli si mezi sebou: ‚To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a dědictví připadne nám!‘

39  Chytili ho, vyvlekli ven z vinice a zabili.

40  Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?“

41 Řekli mu: „Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas.“

42  Ježíš jim řekl: „Což jste nikdy nečetli v Písmech: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích‘?

43  Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.

44  Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí.“

45  Když slyšeli velekněží a farizeové tato podobenství, poznali, že mluví o nich.

46  Hleděli se ho zmocnit, ale báli se zástupů, protože ty ho měly za proroka.

Celý ten dnešní příběh o vinici je trochu absurdní, Ježíš tady naplňuje naši tušenou představu vypravěče historek, které staví situace z běžného života na hlavu. Jsme ve střehu, protože už jsme slyšeli podobenství o Marnotratném synu, které je mnohem spíš podobenstvím o Marnotratném otci, slyšeli jsme podobenství o ztracené ovci, které je spíš podobenství o Riskujícím pastýři, který opustí svých jistých 99 pro jednu hloupatou zaběhlou a je nám dáno odolávat pokušení číst rychle a povrchně. Máme jen tušení, protože, což je řekl bych největší škoda, nevidíme Ježíše přímo, jak vypráví a nezahlédli jsme ho jak povytáhl obočí, zamračil se, pousmál nebo šibalsky mrkl.

S tímto naším tušením je nutno úplně vážně pracovat a nikoli historku zhltnout, jako by se nechumelilo. Dnes by byli v drobné výhodě naši bratři a sestry z Moravy, protože těm by to nedalo, aby se nepozastavili nad tématem vinohradu. V kraji, kde lidé milují tu na údržbu poměrně složitou, na různé choroby háklivou, někdy štědrou a někdy strádající révu, by začali lidé hnedle zkraje velmi nesouhlasně vrtět hlavou při vykreslování patálie s vinicí, jejím majitelem a nehodnými vinaři.

“Jeden hospodář”, říká Ježíš - a my si správně domýšlíme, že to má být pán Bůh, udělá všechnu tu zásadní práci, která na vinici a kolem ní je, celé to založení, výsadbu, zabezpečení a zázemí - a pak odcestuje.

Bůh je Stvořitelem světa i stvořitelem svého lidu, on zcela jistě za tím vším dílem stál, říká Ježíš, ale teď odcestoval. Není tu. Bůh tu není.

Odcestoval.

Řekl bych, že už v téhle fázi své historky začal Ježíš svoje věřící posluchače pomaličku rozčilovat. Zažehl plamínek pod jejich zbožnou trpělivostí a postupem vyprávění bude ještě polínka přihazovat. Jakto, že Bůh tu není? A kam asi tak odcestoval? Co má asi tak lepšího na práci, než se starat tady o nás, o svou vlastní božskou vinici? Copak nevíš, ty Ježíši jeden, jak často vyznáváme a v našich zbožných písních zpíváme, že je uprostřed nás? Je to pro nás nesmírně důležité!

Hnedle zkraje Ježíšova příběhu jsme jeho myšlením tak trošku vyděšení. Bojíme se zeptat, kde teda ten Pán Bůh je, když ne uprostřed nás a co má asi za plány tam v zahraničí, plány o nichž nevíme ani zbla. A zase máme tušení, skrze naše významné myslitele. Tušení, že Bůh je zcela jiný a že máme žíti, jako by ho nebylo, to jest jako by nikdy nemělo vyjít najevo, že jsme my věřící přece nakonec měli pravdu. Že máme žít dobře jen proto, že to dobré je.

A Ježíš tohle netvrdí jen tak lacino. Tuhle myšlenku formuluje v momentě největší bolesti na kříži výkřikem: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil…”

A myslí to, řekl bych stejně vážně, jako jindy, když říká “já a otec jedno jsme”, jako vyjádření nejhlubší blízkosti Bohu.

Někdy je výpověď o Bohu, který odcestoval, stejně důležitá jako výpověď o Bohu, který přebývá ve chvalách svého lidu. Protože je důležité zdůraznit, že máme své úkoly a odpovědnost, kterou hnedka nehodíme na žádnou vyšší instanci. Budu parafrázovat svého známého kazatele Jáchyma Gondáše, když řeknu, že naše víra musí stát na našich vlastních nohou.

Ale jak to bylo dál?

Vypadá to, že na vinici se stalo právě to, že vinaři se svým hospodářem Hospodinem prostě nadobro přestali počítat. Sešel z očí, sešel z mysli. Připomínky jeho přítomnosti ve světě, různé prorocké hlasy těch, kdo se přišli poptat po dílu z úrody, se snažili zaplašit prostředky vskutku církevnickými - násilím, zavíráním a umlčováním. Nikdo už nespočte všechny mučedníky faktické i symbolické, kteří se odvážili nahlas zeptat na to, co je nám nepříjemné i dneska nebo možná právě dneska: k čemu že ta církev je, když z ní nevychází žádná kloudná úroda. Drzounům, kteří uhodili na autority, aby vydaly počet, bylo vždycky rychle ukázáno, kde je jejich místo.

A taky přijdou další a budou se ptát, protože, přece jen, církev tu přece je od toho aby nesla nějaké plody, ne? A te´d už to můžeme vidět velmi pěkně, v roli vinařů s propachtovanou půdou církve jsme my. Můžeme si vybrat, co řekneme:

Jakýpak plody, to je vám málo ta ctihodná evropská křesťanská kultura?

Jakýpak plody, my střežíme tradiční rodinu!

Jakýpak plody, to vám nestačí, že umíme procítěně zbožně pět při varhanách i při moderní kytaře a bicích?

Jakýpak plody, my se musíme starat o naše přenádherné veliké studené a prázdné funkcionalistické budovy!

Jakýpak plody, my známe dokonale a přesně  a kvalifikovaně celý obsah té tlusté vinařské příručky! A to jak ten novější, tak i ten starý díl!

A pak se může stát že aj Ježíš sám za námi přijde. A, strašná myšlenka,  my ho možná dokonce tak trochu poznáme! Ale nebude se nám do té naší vinice vůbec, ale vůbec hodit, protože ty jeho myšlenky a požadavky, to tedy ne, takový nepořádek teda tady nestrpíme. Ani Kristus přece nebude překážet našemu poctivě pojatému křesťanství!

A dědic skončí vyhozený za zdí jako historický odpadek, se kterým jsme naštěstí pomocí naší vážené tradice vyrovnali. Takoví kverulanti mezi nás nepatří, my si naši církev rozvracet nedáme.

Ze všech strašidelných scénářů, co s církví v novém čase bude, by nás měl strašit právě tento jediný, že evangelium království Božího bude sebráno nám, protože se o něj špatně staráme a dáno jiným, kteří dokážou až ke sklizni dopečovat ty odrůdy nazvané různě: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání, jak je v jedno ze seznamů vinařské příručky.

Máme historickou příležitost své vinobraní nepropást.

Amen