Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Soběhrdech

1. Postní 2024 Soběhrdy

Gn 9,8‒17

Bůh řekl Noemu a jeho synům:

„Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem

i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře.

Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“

Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků:

Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.

Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha,

rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva.

Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“

Řekl pak Bůh Noemu: „Toto je znamení smlouvy, kterou jsem ustavil mezi sebou a veškerým tvorstvem, které je na zemi.“

Mk 1,9‒15

V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn.

Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj.

A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“

A hned ho Duch vyvedl na poušť.

Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.

Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium:

„Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“

Milé sestry, milí bratři,

texty, které se dnes čtou v mnoha kostelech a církvích po celém světě, nás uvádějí do postní doby poukazem na velké dějinné zlomy. Tím prvním je Boží smlouva s člověkem, v níž se Bůh navždy zavázal, že ať už se lidstvo vydá na jakékoli scestí, on už nikdy nepostihne zemi paušálním trestem.  „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil,“ říká Hospodin v 8. kapitole knihy Genesis. 

Podle jednoho současného komentáře, který jsem našla, nám příběh o potopě představuje problematického Boha. Ten nejdřív způsobí přírodní katastrofu planetárních rozměrů a obratem se člověku zavazuje, že už to víckrát neudělá. Může a má Bůh, když vyhladí všechno živé, činit pokání?

Vypravěč příběhu o potopě by se takové myšlenky jistě zhrozil. V blízkovýchodním světě starověku byl příběh o potopě obecně rozšířen a obvykle se soudí, že lidskou zkušeností, kterou za ním máme hledat, byly různé přírodní pohromy: rozvodněné mezopotámské řeky Eufrat a Tigris, podmořská zemětřesení, po nichž následovalo tsunami, rozpouštění posledních ledů z pozdní doby ledové. Pro tehdejšího vypravěče a jeho posluchače nebyl příběh o potopě příběhem o necitelném Bohu, který si potřebuje dokazovat, jakou má moc, ale o Bohu, který člověka ujišťuje, že se ničeho podobného, jako je světová potopa, nemusí obávat. Byl to příběh o Bohu, který má porozumění pro lidský strach z trestu a který chce zemi zachránit před zlem, které ve světě působil člověk. Příběh o záchraně Noema a Noemovým prostřednictvím taky o záchraně lidského rodu. Toho rodu, který (mimochodem) momentálně zjišťuje, že katastrofu planetárních rozměrů, která obrací miliony lidí na útěk, docela dobře dokáže spustit sám. Na tohle už Boha nepotřebujeme: hladinu moří umíme zvedat bez přispění shůry.  

My ovšem nemůžeme číst Bibli jinak nežli současnýma očima. A těm je blízká jiná perspektiva než perspektiva monumentálního projektu obnovy, při němž se na nějakou tu drobnou škodu nehledí – totiž perspektiva těch, kteří se ocitli na odvrácené straně rozbouřených dějin. Jeden z Čapkových apokryfů vypráví o Lotovi, který se dobrovolně rozhodne nepatřit k těm, kteří unikli zkáze Sodomy. A holandský teolog Nico ter Linden zase vypráví o Jisce, což prý byla přítelkyně Noemova syna Cháma, která odmítla vstoupit na palubu archy. V jedné holandské divadelní hře říká svému milému: „Nebudu sedět na téhle kocábce mezi Boží elitou, když mají všichni, které mám ráda, bídně zahynout. Ten tvůj Bůh chce slzy?“ O život vykonavatelů moci, před nimiž se lidé třásli, se zajímají učebnice dějepisu, ale k životním příběhům lidí jako Edith Steinová, Dietrich Bonhoeffer, Jan Palach, Milada Horáková – a od pátku i Alexej Navalnyj – se pro inspiraci budeme vracet pořád.

Znamená to, že když jsme schopni hájit člověka proti Bohu, jsme citlivější než Bůh? To těžko. Spíš je to možná tak, že člověk, který se k Bohu upřímně obrací, v průběhu svých dějin čím dál lépe rozumí tomu, kdo a jaký vlastně Bůh je. Člověk se vyvíjí. Spatřuje v Bohu, k němuž volá, méně krutosti a víc milosrdenství – podle toho, jak se sám na cestě od starověku k dnešku mění. 

Možná právě tohle znamená ten pro nás zvláštní obrat evangelisty Marka „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží.“ To, že se čas naplnil, znamená, že se přesýpací hodiny lidských dějin sypaly tak dlouho, až přišla ta dlouho očekávaná chvíle a něco zásadního se stalo – protože už se to mohlo stát, protože vše – i člověk – na to bylo připraveno. Tak jako se čas naplní, když se po měsících čekání narodí dítě. Teď se čas naplnil ‒ a přiblížilo se Boží království. 

Tím se u Marka oznamuje okamžik druhého velkého dějinného zvratu našich dnešních čtení, kdy Ježíš „přichází do Galileje a začíná hlásat Boží evangelium“. Bůh nečekal, až se člověk polepší, až sám v sobě zvítězí nad zlem… Nelámal nad člověkem hůl, ale vychovával ho, jak říká prorok Ozeáš, přitahoval ho k sobě provazy lásky. Mimo jiné tím, že mu posílal proroky, se kterými to obvykle moc dobře nedopadlo. A když se zdálo, že alespoň někteří v Izraeli jsou připraveni ke změně, poslal svého Syna. Se kterým to taky moc dobře nedopadlo. A přesto – kdo z nás by dnes věděl něco o Pilátovi a Herodovi, nebýt dvou zdánlivě bezvýznamných pěšáků, které ti dva dali popravit: Jana Křtitele a Ježíše Nazaretského!

Všimněte si toho pořadí: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží.“ A proto: „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Pokání a víra jsou na druhém místě, až po Božím království, tak jako se v modlitbě Páně modlíme dřív za příchod Božího království než za odpuštění svých hříchů. Nejdřív se zvěstuje ta dobrá zpráva: že království Boží už se prolamuje k nám. Přestože svět si jde svým samopohybem dál, existuje v něm alternativa – lásky a solidarity, kterou prožíváme tím plněji, čím lépe se nám daří následovat Krista. Výzva, která doplňuje Ježíšův kazatelský program – totiž „Čiňte pokání a věřte evangeliu“ ‒, proto není příkazem, a už vůbec ne nějakou podmínkou. Je pozváním k plnému lidskému životu, jehož horizontem je srdečná láska k Bohu, k lidem, k celému stvoření. 

Pokud je nám líto těch, kteří nepatřili do Noeho rodiny, a rozumíme Čapkovu Lotovi, že se nechtěl zachránit, když jeho sousedé měli zahynout, jsou za tím tisíciletí Boží pedagogiky. Protože ten, koho přitahuje Kristus, zůstává v jeho blízkosti. Ten Ježíš, který teď přichází kázat do Galileje, svým příchodem, učením a jednáním vrací lidstvo k tomu, čím mělo původně být. Pokud je ovšem smyslem vtělení obnovit v člověku jeho lidství, musí Ježíš sestoupit do chaosu našeho lidského světa – tam, kde je lidství nejohroženější a kde zakouší největší nouzi. A nasadit přitom vlastní život.

Na sklonku loňského roku uspořádal brněnský farář Ondřej Macek anketu o tom, jak si evangelíci představují ideálního faráře nebo farářku. Z mimosborových činností se podle respondentů farář má věnovat především sociální práci – nikoli náboženství ve školách, nikoli práce s médii a sociálními sítěmi: nikoli řeči, ale skutky. Nebude náhodou, že právě tam, kde pomáhají potřebným, jsou také křesťané společností nejlépe přijímáni: tam, kde nehlásají náboženské pravdy, ale slouží. Křesťanský sbor nepředstavuje shromáždění vydělené a vyvýšené smetánky, nýbrž lidi, kteří přistoupili na to, co znamená být v srdci poskvrněného a zaneřáděného světa v nouzi.

Křesťany, kteří odpovídají na Ježíšovo volání, najdeme v Ježíšově sousedství – a Ježíše zase najdeme v sousedství lidského zmatku a trápení, po boku lidí v tísni. Pokud slyšet Ježíšův hlas znamená dát se vést tam, kde je Ježíš, pak to znamená dát se vést do chaosu a nouze lidstva, které zapomnělo na své určení.

Rowan Williams, arcibiskup z Canterbury a dlouholetá hlava anglikánské církve, k tomu dodává, že „křesťan bude nejspíš (také) ve styku s chaosem ve vlastním životě – protože každý z nás je nejen ve styku s chaosem venku, ale také se spoustou nelidskosti a svinčíku, který si nosíme v sobě. Pokřtěný křesťan by neměl mít strach poctivě se podívat na chaos v sobě, tak jako se nebojí být kdekoli jinde, kde je ohroženo lidství.“

„Činit pokání a věřit evangeliu“ tedy znamená vydávat se s Ježíšem na hlubinu: ať už jsou to hlubiny lidské nouze, včetně temných hlubin našich já, nebo hlubiny Boží lásky, bez níž bychom k vykročení z komfortní zóny těžko hledali odvahu.

Dnes, kdy slavíme první bohoslužby v postním období, máme dobrou příležitost k tomu se nadechnout a s oporou v té síle, která nás drží, i když si myslíme, že se topíme, se zase jednou poctivě podívat sami sobě do očí a v důvěře jít kristovskou cestou dál. 

Tak jděte – a „už nehřešte“.

Amen