Bohoslužby (díkčinění) v lese

05.10.2014 21:01

bohoslužby v lese

Vysluhování pod obojí

Vysluhování Večeře Páně chlebem i vínem prosazoval Husův přítel Jakoubek ze Stříbra. Zjistil, že vysluhování Večeře Páně laikům pouze chlebem (podjednou) církev zavedla teprve v posledních dvou stoletích. Jan Hus byl v roce 1414 už v Kostnici a s Jakoubkovým rozhodnutím vysluhovat podobojí (sub utraque speciae) souhlasil. Jakoubek podnítil podávání chleba i kalicha v pražském kostele u Martina ve Zdi, kde to učinil místní farář Jan z Hradce na konci října roku 1414 a dělo se to také v jiných kostelích v Praze.

10. března 1417 vydala pražská univerzita svou deklaraci, která schvaluje vysluhování „pod obojí způsobou“. To bylo později zařazeno jako druhý požadavek mezi čtyři pražské artikuly z roku 1420 a zní takto: „Druhé, aby svátost těla a krve Boží byla svobodně dávána podle ustanovení a přikázání Spasitele pod oběma způsobami chleba a vína všem věrným křesťanům, jimž hřích smrtelný nepřekáží.“ Kalich se tak stal symbolem, znakem husitského hnutí. Ti, kdo se za vysluhování postavili, přijali pojmenování podobojí neboli utrakvisté a vytvořili církev utrakvistickou, jejímž arcibiskupem se stal pražský kazatel Jan Rokycana.

Smyslem rozhodnutí byla poslušnost Písmu a touha, aby na plnosti Večeře Páně se podíleli nejen kněží, ale i laici. Podle Matoušova evangelia Ježíš při večeři s učedníky po podání chleba „vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: Pijte z něho všichni“ (26,27 ) a v Markově evangeliu stojí: „Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni“ (14,23). I podle Lukášova evangelia podal kalich všem (22,17).

Jan Čapek  (upraveno P.T.)

 

 

Proč podobojí?

Že Ježíš při poslední večeři s učedníky – a nebyla to jen všední večeře, byl to židovský hod beránka – ustanovil svůj odkaz pro církev všech věků, ví snad každý. Přesto sluší připomenout, že ten odkaz se nazývá různě: večeře Páně, eucharistie, svátost oltářní, stůl Páně, ale vždy je tím myšleno v podstatě totéž. I formy se mohou lišit, ale od počátků apoštolské církve po staletí tomu všichni rozuměli tak, že je třeba společenství, v němž se účastníkům láme chléb a podává kalich vína na Kristovu památku.

Jak to, že západní křesťanská církev začala po čase při eucharistii podávat lidu pouze chléb a kalich vína vyhradila pouze kněžím? Od kdy se tak stalo a proč? Historikové zkoumali dějiny církve od apoštolské po patristickou a žádné rozhodnutí o tom, koncilní ani papežské, nenašli. Obecné zjištění tedy zní: stalo se tak během 11. a 12. století postupně z praktických důvodů. Jaké asi byly ty praktické důvody?

Zřejmě to byl vedlejší účinek dogmatu o transsubstanciaci. Toto učení je plodem scholastiky. Po celá středověká staletí byla latinská scholastika metodou výkladů všeho jsoucího, navíc nazíraná prostřednictvím aristotelského nominalismu. V tomto duchu scholastikové uvažovali takto: Vysloví-li kněz slova ustanovení „Hoc est corpus meum“ (to je mé tělo), „hoc est sanguis meum“ (to je má krev), oba živly přestávají být těmito předměty, mění svou podstatu a stávají se tělem a krví Páně. Pak ovšem s nimi ani po vysluhování nelze zacházet jinak, než s vrcholnou úctou. Musí zůstat důstojně zachovány, dokud nejsou požity. Chléb – oplatka z nekvašeného těsta a pšeničné mouky – se po vysluhování ukládá na posvátné místo, dokud nebude znovu přijímán. Víno však uchovávat nelze. Proto bylo praktické, aby víno užívali jen sloužící kněží, kteří zbylé víno dopijí.

(Naší době zní scholastické pečlivé zacházení s pojmy jako nadbytečná hra se slovíčky. Avšak dnes se ucházejí o naši pozornost mnohé sdělovací prostředky a rády užívají silných slov, aby zaujaly. Tím však mnohdy znevažují význam také i cenných slov a působí inflaci významů a úpadek jazyka. Na tomto pozadí je scholastická úzkostlivá snaha o přesnost výrazů úctyhodná.)

Byl-li toto praktický důvod vysluhování „pod jednou“, věroučné vysvětlení přišlo až dodatečně: konkomitance – spolusmíšení obou živlů, kněží přijímají zástupně za lid, Kristovi učedníci byli vlastně kněžími, apod. Praktický, třebaže původně nezamýšlený důsledek tohoto způsobu vysluhování, byl ovšem sociální: oddělení kněžstva od lidu, jeho nadřazení nad laiky.

Snad je na místě i připomenout: pod jednou (způsobou) či pod obojí (způsobou) – ve staré češtině bylo slovíčko způsob ženského rodu – se latinsky říkalo sub una specie nebo sub utraque specie a církvi podobojí se také později říkalo utrakvisté.

Reformační pojetí eucharistie je zhruba toto: Chléb i kalich vína náležejí všem přistupujícím. Ježíšova slova ustanovení se vztahují na celý akt společenství okolo stolu Páně. Ve chvíli přijímání chléb a víno pro nás nejsou pokrmem a nápojem jako každý jiný. Představují tělo a krev Páně. Ne však fyzicky. Když hostina končí, je to už opět chleba a víno, které mohou být spotřebovány u běžného stolu.

Když s požadavkem pod obojí povstal M. Jakoubek ze Stříbra, jeho kolega M. Jan Hus se dal přesvědčit a souhlasil. Z Kostnice psal do Prahy:

„Byl jsem slepý, když jsem to z listu Korintským nepoznal.“ Nebo jednomu příteli: „Neprotiv se svátosti kalicha, kterou Kristus ustanovil! Nedotírej na M. Jakoubka, aby nedocházelo k roztržce mezi věrnými, z níž se raduje ďábel.“ Ale také psal: „Milý Kubo, nekvap s tím. Až se bohdá vrátím, chci ti věrně pomoci toho.“ Hus sám, ač vysvěcený kněz církve, osobně pod obojí způsobou nikdy nevysluhoval.

Blahoslav Hájek  (upraveno P.T.)

 

 

Kalich a chléb

Podle Jakoubka není eucharistické tělo Kristovo jednoduše zaměnitelné s jeho krví. U kalicha se nejedná a zdvojení, dublování toho, co se tak jako tak dává s chlebem. Výpomocné středověké učení o konkomintanci (vínem se podává totéž co chlebem a proto už kalich není pro laiky nutný) pro Jakoubka nepadá v úvahu. Událost Kristovy poslední večeře je zapotřebí brát uctivě, pozorně a vážně. Jestliže přijímáním těla Kristova se křesťanu dostává podílu na Kristově pozemském díle, pak pitím Kristovy krve podílu na díle nebeském.

Utrakvisté dosáhli ekumenického uznání laického kalicha – jakkoli jen pro české království – v Basileji. Ovoce tohoto vítězství se věřícím na našem území dostávalo po dvě staletí až do Bílé Hory (a podle některých historiků ojediněle i dlouho potom).

Otázkou zůstává dobrovolné zřeknutí se častého přijímání večeře Páně v době potoleranční. Ještě Kniha modliteb a služebností ČCE vydaná roku 1953 počítá s večeří Páně pouze čtyřikrát ročně – na Vánoce, Velikonoce, Letnice a Díkčinění. Evangelíci sami ze své vůle, bez vnějšího tlaku, zůstávali po většinu nedělí církevního roku bez darů těla a krve Páně. Vysvětlení, že se tak dálo (a někde ještě děje) s ohledem na reformační učení, neobstojí. Sám Kalvín navzdory postoji ženevské městské rady výslovně žádal, aby se večeře Páně slavila každou neděli.

 

SOUČASNOST

Jak často slavit večeři Páně dnes?

Evangelíci četnost slavení stolu Páně promýšlejí znovu. Od roku 1983 se každonedělně přijímá chléb i kalich v českobrodském sboru. Zásluhu na tom měl farář Jiří Štorek (zemřel 2003). V rozhovoru se svým staršovstvem a členy sboru došel k přesvědčení, že naši reformační předkové měli pravdu. Večeře Páně je natolik důležitá pro naše spasení, že má být slavena často. Proto je nezbytnou součástí obvyklé bohoslužby. Tak, jak tomu ostatně bývalo v prvotní církvi a jak to vyplývá z novozákonních zpráv.

Nezávisle na úsilí Jiřího Štorka a jeho spolupracovníků stoupá četnost slavení večeře Páně ve všech seniorátech ČCE. Alespoň jednou měsíčně se slaví téměř všude.

Marek Lukášek (upraveno P.T.)

 

 

Čtyři pražské artikuly

též pražské články, je název husitského politického a věroučného programu, jenž si dal za cíl nápravu církve a křesťanské společnosti, jediného, na němž se shodla pražská a táborská strana. Za autora je často pokládán Jakoubek ze Stříbra a text pochází z roku 1419. Konečné slovo v jednání měla pražská univerzita, resp. její teologická fakulta. Stalo se tak na začátku července roku 1420 v Praze, v době jejího obležení vojsky krále Zikmunda Lucemburského, kdy umírnění husité spolupracovali s radikály Jana Želivského na obraně města. Už v průběhu tohoto obléhání byl překlad rozšířen do křižáckého ležení.

 

Jednotlivé body

Hlásání slova Božího bez lidských příměsků („Nejprve: aby slovo Božie po království Českém svobodně a bez překážky od křesťanských kněží bylo zvěstováno a kázáno (...)“; svobodně zde znamená bez lidských příměsků)

Inspirací tohoto bodu byl pravděpodobně sám Jan Hus, který za své otevřené kázání zaplatil životem. Artikul říká, že nikdo nesmí zasahovat do řádného kázání řádně vysvěceného kněze. Na potulné kazatele a nevysvěcené vykladače se tento odstavec nevztahoval.

 

Přijímání pod obojím způsobem

Tento bod byl výsledkem výroku z Evangelia podle Jana (J 6, 53-54). Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ Zajímavé je, že se zavedením přijímáni podobojí začal Jakoubek ze Stříbra a nikoli Jan Hus.

 

Zákaz světského panování kněží

Tento artikul je inspirován Janem Viklefem, který hlásal, že pokud církev nedokáže sama sebe přivést ke svému původnímu poslání, musí jí pomoci světští panovníci – pochopitelně v souladu s božím slovem. Tohoto artikulu bylo během husitských válek mnohokrát využíváno jak radikály, tak umírněnými husity včetně kališnické šlechty.

 

Trestání hříchů ve všech stavech

I tento článek vychází z Viklefova učení. Vychází z teze, že hlavou církve je Ježíš, nikoliv papež a jen ten tedy rozhoduje o tom, zda budeme spaseni, či ne. Před bohem jsou si všichni rovni, před papežem nikoliv a tak žádá také rovnost i před zákonem světským, jehož nadřazenost hlásá předchozí artikul.

 

Následný vývoj

Jednota mezi pražany a tábory neměla ovšem dlouhého trvání: už v srpnu 1420 došlo k roztržce a táborští kněží Prahu opustili. Pražané získali pro program artikulí arcibiskupa Konráda z Vechty, který nadále světil kněží pražské strany. Oproti tomu táborští kněží zvolili ze svého středu Mikuláše z Pelhřimova, kterého prohlásili biskupem, takže nadále mu bylo dáváno přízvisko Biskupec. Tím byla roztržka mezi Římem a tábory dokonána i prakticky. Na základě programu artikulí Tábor zakročil proti extrémním skupinám pikartů a adamitů (1421 - 1422).

Tento program se stal později východiskem pro jednání husitů s basilejským koncilem. Vznik tohoto dokumentu je možné datovat do roku 1420, avšak k jeho legislativizaci došlo až roku 1421 po schválení Čáslavským sněmem. Čtyři artikuly pražské tedy docházejí významu nejen jakožto všehusitský program, ale také jako právní dokument, který byl pokusem o poměrně odvážnou novelizaci některých základních právních principů (např. nově je zavedena rovnost před zákonem). K univerzálnímu uskutečnění Artikul však ani ve státotvorném ani v právním slova smyslu nedošlo.

 

Z knihy o Martinu ve Zdi (nakl. Eman)

Úplně zřetelná nebude dokonce ani odpověď na otázku, jež je pro dějiny

martinské farnosti zcela klíčová, kde přesně se tedy s vysluhováním svaté večeře Páně pod obojí začalo. Vavřinec sice Martina ve zdi jmenuje, nemluví však pouze o něm. Říká, že s podáváním a přijímáním začal Mistr Jakoubek ze Stříbra „a někteří kněží, tehdy v této věci jeho stoupenci, v slavném a vznešeném městě Pražském, a to nejprve v kostelích“, jež vypočítává čtyři. Na první místo postavil sv. Vojtěcha na Novém Městě, Martina uvedl na druhém místě, a pak ještě následují jména zvučnější: vedle betlémské kaple (tedy nikoli farního kostela) také sv. Michala, u něhož působil slovutný Mistr Křišťan z Prachatic.
Společným jmenovatelem těchto lokalit se i ve světle jiných dokladů zdá být právě „objevi- tel“ kalicha Jakoubek, který tou dobou zřejmě různě střídal kazatelny. Celkem vzato se však ve světle tohoto textu Martin ve zdi jeví přece jen spíše jako vedlejší než hlavní dějiště. Fakt, že se vzpomínka na znovuzavedení kalicha spojila především s ním, se pak zdá být opřen více o budoucí historický vývoj než o původní okolnosti iniciální události samotné. Betlémská kaple přece byla spjata hlavně se vzpomínkou na působení Husovo, a v ostatních lokalitách došlo k hlubšímu a trvalejšímu přervání kališnické tradice. U Martina se nakonec, jakkoliv i jeho dějiny byly pohnuté a proměnlivé, udržela či obnovila. Což je dostatečný důvod, aby se tu slavila jubilea – nikoli však k tomu, aby byli zapomenuti ostatní kamenní svědkové a tím i relativita martinského prvenství.

Jak už však naznačeno, nejasnosti se netýkají pouze místa. Zvláště matoucí je, že chybí i údaj, který bychom po právu očekávali před jinými, jde-li o děj, líčený jako epochální předěl, jako počátek něčeho nového, vyznačený zlomovou událostí: přesné datum! Kronikář Vavřinec se spokojil s označením roku 1414 – a následným líčením, že v dalších dvou letech kališnické hnutí natolik zmohutnělo, aby to, co se zprvu mohlo konat v „pár kostelech“, po Praze zcela zobecnělo. A tak historici nemohou, ani při použití jiných pramenů, první vysluhování pod obojí datovat přesněji než na sklonek podzimu 1414 (krátce

po Husově odchodu do Kostnice), pravděpodobně přelom října a listopadu. Bez bližší časové souřadnice je ovšem Vavřincův text jistě otevřen i výkladu, že v uvedených kostelích se přijímání z kalicha mohlo odehrát spíše posloupně než souběžně; dokonce by ani nemuselo jít o týž den.

Závěr tohoto rázu by byl tím pravděpodobnější, čím více se časem zviklaly opory pro představu, že by se na společném vystoupení dohodli místní faráři a kazatelé. Jakým způsobem se na přelomovém aktu podíleli, není zrovna jisté; ostatně dílem bezpečně neznáme ani jejich totožnost. V případě Martina ve zdi se rýsuje vysvětlení opravdu zajímavé: Mistr Jan z Hradce, zdejší farář od r. 1409, patřil celkem zřejmě k odpůrcům přijímání pod obojí, nemohl mu však na své domácí půdě zabránit, protože se mezitím vydal hájit vlastní názory na kostnický koncil. Přehlédnutí této okolnosti vedlo k domnění, že projevil velmi proměnlivý charakter, nejprve stoje v čele hnutí, které za několik let opět potíral. Což o to, podobné příběhy jsou z tehdejší (a nejen tehdejší) doby skutečně doloženy – ale jak bylo řečeno, tentokrát se celá záležitost jeví přímočařeji. Na podzim 1414 martinský kostel podle všeho otevřel někdo jiný, ať již ze svěcených či třeba i nesvěcených, kteří měli klíče na starost. A rozhodně za ním nemuseli stát všichni ostatní, již by teoreticky také měli do věci co mluvit. Vždyť spory o kalich se v tom čase vedly i v samotné betlémské kapli, mezi dosavadními Husovými spolupracovníky. Mohli bychom se tudíž dokonce ptát, nakolik napoprvé vůbec šlo o veřejné bohoslužby...

Pokud by ovšem víceméně na všech jmenovaných místech historický akt provedl osobně Jakoubek s družinou přátel, provázejících jej z nemalé části zvenčí (nej- spíše by mezi nimi nechyběli němečtí mistři z domu U černé růže, podporující ho mezi prvními co nejrázněji), otázka pořadí, v němž se uskutečnil tam a onde, by nezůstala docela beze smyslu.

Pokud jde o Martina ve zdi a obnovení kalicha, podává se nám alespoň jedna skutečnost, ze které lze vyjít. Je totiž zřejmé, že právě tento kostel se stal památným místem zvratu ještě pro generaci, která jej sama zažila. Tak výrazně, že se z tohoto povědomí zrodilo i jednoznačné přesvědčení o tamějším prvenství přece jen hned v průběhu 15. století. Nacházíme je totiž vyjádřeno ve „Starých letopisech českých“, postupně krystalisujících mezi posledními lety husitských válek a koncem vlády jagellonské dynastie. Podoba letopiscova tvrzení, že s vysluhováním lidu pod obojí začal martinský farář, je ovšem příliš neprůkazná, takže je nelze přijmout jako svědectví, které by obstálo vedle Vavřincova. Realita, ze které můžeme odvodit původ tohoto přesvědčení, podle všeho měla poněkud jinou formu. Jedinečnou a takovou, která nepochybně přispěla k udržení vzpomínky – jasnější než na jiných místech – do budoucna: zrovna u Martina totiž připadli na myšlenku vystavovat náčiní, jehož mělo být při prvním vysluhování užito, před očima návštěvníků.

 

 

 

Miloš Rejchrt (předmluva k Jan Kalvín, Malé pojednání o večeři Páně)

Zwingli připomíná, že ve starém Římě slovo sacramentum označovalo přísahu při vstupu vojáka do legie. Podobně pak křest a večeře Páně nás přísežně zavazují a potvrzují naše odhodlání bojovat pod praporem Kristovým za vítězství evangelia v našich životech i ve světě kolem nás. Ve svátostech dosvědčujeme všem lidem, že tvoříme jedno tělo a budujeme bratrství. Večeři Páně je třeba vysluhovat pravidelně, ale ne příliš často, neboť ani městské slavnosti, které manifestují a utužují soudržnost lidu, se nepořádají každý týden. V církvích, které se drží tradice zwingliovské, se večeře Páně koná čtyřikrát do roka.

Kalvín, o generaci mladší než hlavní protagonisté reformace, nebyl plně spokojen ani s luterským, ani s zwingliovským vnímáním svátostí a pokusil se o smířlivou syntézu. Podle Kalvína, když věřící podstupuje křest a přijímá večeři Páně, Bůh skrze svého svatého Ducha koná své dílo v jeho srdci. Dar Boží milosti a rituál nejsou příčina a následek a také ani jedno z toho není dřív a druhé později, nýbrž dějí se současně a spojeně. Jejich spojitost není dána vlastní jakostí svátosti, ale Božím zásahem. Tento zásah se při vysluhování svátostí děje pokaždé nově, neboť Bůh to tak slíbil a své sliby plní. Kalvín odmítá ztotožnit při večeři Páně vysluhovaný a přijímaný chléb s tělem Kristovým, neboť „znamení" není totéž co skutečnost, na kterou znamení odkazuje. Zároveň ale nechce jedno od druhého oddělovat: označovaná skutečnost je ve znamení přítomna (znamení tedy není „prázdné"). S chlebem a vínem komunikant přijímá „reálně" Kristovo tělo a jeho krev. Jelikož je večeře Páně vynikající pomůckou pro nás imbecily (toto slovo v jeho době označovalo celkovou slabost), jimž je komunikace s Kristem prostřednictvím pouhého slova úkolem přespříliš náročným, je vhodné konat v církvi večeři Páně jednou týdně nebo alespoň jednou měsíčně. Tento svůj záměr Kalvín v Ženevě neprosadil.*  Luterství spolu s veškerým protestantismem odmítlo spekulaci o přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Kristovu, trvá ale na tom, že tělo a krev Kristovy svátostně sjednocené s chlebem a vínem jsou spolu s nimi přijímány „netoliko duchovně, skrze víru, ale také ústy".

 

*Kalvínovi se ve štrasburském exilu zalíbilo vysluhování večeře Páně každý měsíc. Hned po svém návratu v září 1541 chtěl tuto praxi zavést také v Ženevě. Magistrát sice projevil kající vstřícnost vůči nepostradatelnému a z vyhnanství znovu povolanému mistru Kalvínovi, upravil mu plat na dvojnásobek, zároveň ale rozhodl, že vysluhování čtyřikrát do roka, tak jak to dělají v Bernu, úplně stačí.

 

 

Čtyřikrát do roka.

Nečetnost vysluhování se vysvětluje také tím, že v době předtoleranční se vysluhovalo vzhledem k útlaku velmi málo. Stal se z toho zvyk.

 

Argument, že by se SVP ochodila neobstojí, protože by to znamenalo, že je vlastně SVP víc, než Boží slovo – což přece v protestantismu nelze. Boží slovo slyšíme každou neděli a taky se neochodí.

 

.